It Bites / The Tall Ships (2008)

Když tahle deska roku 2008 vyběhla z pásů výrobních linek, přes internet jsem ještě nenakupoval, nebo rozhodně ne tak masivně jako dnes. Chodil jsem do klasických kamených obchodů, koukal, poslouchal, tipoval a pídil se s pomocí časopisů a tenkrát nejspíš už i internetu po žhavých grošácích, kteří by mohli doplnit mou sbírku a přivodit další hudebně orgastický zážitek. Však to všichni dříve narození dobře znají.

Desku The Tall Ships jsem objevil právě tak. Všiml jsem si jejího výstaveného pošklebujícího se kouzelného přebalu a vzápětí ji také poslechl. Žádná sláva to ale nebyla. A to i přesto, že mě její produkce až nápadně připomínala desku Picture částečně příbuzných Kino. Navíc tu byli přece Inside Out. Neházel jsem flintu do žita a při dalších návštěvách ji poslouchal znovu a znovu. Vlastně tak dlouho, jak jsem potřeboval, abych ledy prolomil. Byl to vynucený chtíč, který mě nenápadně směřoval k tomu, mít nahrávku doma a nebýt sklamaný.

Nakonec to tedy vyšlo. První klasický poslech v teple domácího krbu už probíhal s jasným úsudkem a melodie vyskakující z drážek cd si ve vzpomínkách volně prozpěvovali jako čerstvě narozená ptáčata.


Hned na začátku alba přichází Mitchellovo opakující se zvolání Oh My God, ale mám li hodnotit skladbu v globále, jde spíš o průměr s povedeným kytarovým sólem. To dvojka Ghosts je mnohem průbojnější. Postavena na zajímavé pískací melodii a obstojných harmonických výměnách s jemným napěťovým feelingem. Pěkné. Dalším pro mne zajímavým adeptem je čtvrtá Memory Of Water, kde Mitchellův modulovaný vokál poletuje mezi akustickými výhybkami a vše podtrhne zapamatovatelný refrénem pečlivě potíraný kvalitní melodií.
Album má však i své neduhy, těmi jsou úplně obyčejné a nic neříkající uspávačky, tracky číslo 3, 5 a 7 jsou spíš do počtu, než aby v sobě nesli nějaký výraznější potenciál. Ale pojďme dál.
Mezi nápaditější skladby určitě patří osmiminutová neoprogová válenda The Wind That Shakes The Barley (možný vrchol alba) s několika blahodárnými sekvencemi a také prchavě cválající výrazně melodický skvost Fahrenheit. Kino jak vyšití. Balady mě k It Bites zkrátka nesedí, nebaví mě jediná ze tří, takže ani For Safekeeping není žádnou vyjímkou. Naštěstí je tu svižná Lights vracející posluchače zpátky do hry. Zde objevíme poměrně vysoko položený Johnův zpěv, pěkné harmonické sbory i melodie namočené v decentní klávesové omáčce. Nakonec přichází ještě obligátní rozměrnější This Is England, která balancuje tak někde uprostřed mezi kvalitou a...

The Tall Ships je deska mírně rozkolísaná. Ořezat ji o 15, 20 minut, určitě by působila sevřeněji a nápaditěji. Hudebně volně navazuje na předchozí Mitchell/Beckovo působiště hvězdný projekt Kino, ovšem co se kompoziční kvality a řekněme určité podstatné jedinečnosti projevu týče, desce Picture konkurovat opravdu nemůže.
Avšak dle mého názoru další potomek kapely, o čtyři roky mladší Map of the Past dopadl ještě o malinko hůř.


A kdybychom měli tuto desku/etapu porovnávat s předchozí tvorbou kapely kdy v ní šéfoval Francis Dunnery, tak se vlastně jedná o dvě naprosto rozdílné identity. Ale to je zcela pochopitelné.


V případě obrozených It Bites jde o standardní neoprogovou záležitost, která by se dala přirovnat k Jadis, částečně i IQ, ovšem posazenou o jeden kvalitativní schůdek níže.
3,5*

» ostatní recenze alba It Bites - The Tall Ships
» popis a diskografie skupiny It Bites