Maxophone / Maxophone (1975)

U mnoha italských kapel se dá nakupovat takřka očima. Jižanská jednohubka Maxophone je právě takovým případem. Zdobí ji nádherný přebal, který ještě více vynikne s jeho otevřením dokořán (mini LP replika). Zobrazuje snovou krajinu s vodním tokem a ve své levé části plující bárku s hudebníky. Pastva pro oči a po zasunutí cd do mechaniky a zmáčknutí tlačítka play také pro uši.

Jde o dokonale vyzrálé multižánrové dílo, které v sobě odráží bohatství italského národa, jazyka i kultury. Však také někteří hráči tohoto souboru dostali klasické vzdělání a většina z nich ovládá hru na různé hudební nástroje. Jde o průsečík rocku, jazzu a klasiky ve velice muzikálním a přívětivém duchu. Tohle dílo je tak muzikální a velkolepé, že najít k němu podobný příměr je úkol nelehký. Možná okrajově a v určitých melodiích mohou připomenout krajany PFM.

Úvod alba nabízí zasněné tóny klavírního spektra, vzápětí přichází celkem tvrdá riffojízda, kterou vystřídá pastorální houkání z dalekých křovin, tam někde za řekou, zpodobněnou na obale alba. Hlas Alberta Ravasiniho zní majestatně a naléhavě. S podporou dechů skladba v půli přetaktuje v jazzově swingující úprk a táhlé tóny kytar ji vzápětí posunují do vod romantických. Takto by se dala popsat každá následující píseň (včetně dvou bonusů), která je svými originálními a bohatými aranžemi uchopena v podobně precizním duchu.

Maxophone jsou další z řady italských tutovek poloviny sedmdesátých let, která by neměla art rockovému fajnšmekrovi uniknout.

» ostatní recenze alba Maxophone - Maxophone
» popis a diskografie skupiny Maxophone