Velvet Underground, The / White Light/White Heat (1968)

Velvet Underground, skupina představující newyorskou scénu v polovině šedesátých let, vydala debutové album se stylovým obalem od Andy Warhola ve stejném roce a na stejné značce, na které debutoval Frank Zappa se svými Mothers Of Invention z druhého konce USA. Na albu nazpívala několik písniček Christa Poffgen, známá pod přezdívkou Nico. Album se ale neprodávalo, a to vedlo k rozchodu s Andy Warholem. Další album vyšlo na značce Verve v roce 1968 a představuje podle mě hudbu, která z Velvet Underground udělala legendu.

Všechny skladby na albu jsou podřízeny kultu monotónnosti, tak jak to nazval ve svém článku v Melodii Petr Dorůžka. V tom článku píše, že jeden fanoušek nemohl v noci spát a slyšel vrčení ledničky. Ten zvuk mu připomínal hudbu jeho oblíbenců. Ve skupině bubnovala žena, podle mě to byla velká rarita na tehdejší dobu. Už v úvodní titulní skladbě je nasazen rytmus, který se takřka nemění ve všech skladbách. Skladbu Gift mám rád, John Cale přednáší nezúčastněně a do toho Lou Reed nemilosrdně vazbí. Skladba Here She Comes Now představuje lyrickou baladu. Pro mě je nejlepší a nejzajímavější závěrečná sedmnáctiminutová skladba Sister Ray, která přesvědčila spoustu následovníků, že tohle je ta správná cesta. Siouxsie & The Banshees tuhle skladbu zařadili pod názvem Lord´s Prayer na své album Join Hands. To, co se Velvet Underground povedlo na této desce, je základem toho, co vytvářejí a vytvářely noiseové kapely po celém světě. Jako příklad by se daly jmenovat američtí Sonic Youth a japonští Merzbow. Hudba Velvet Underground byla velkou inspirací i pro naše Plastic People Of The Universe.

Tohle je jedna z nejdůležitějších desek rockové historie a pro mě je za pět hvězd.

» ostatní recenze alba Velvet Underground, The - White Light/White Heat
» popis a diskografie skupiny Velvet Underground, The