Depeche Mode / Songs of Faith and Devotion (1993)

Po vynikající desce Violator s několika skutečně výraznými a nezapomenutelnými melodiemi si Depeche Mode dali na čas, než obdařili svět dalším dlouhohrajícím počinem. Možná si potřebovali odpočinout, možná si chtěli ujasnit další hudební směřování, možná potřebovali nasát nové hudební vlivy, každopádně Depeche Mode vzor 1993 je podstatně odlišný než Depeche Mode vzor 1990.

Nový hudební styl grunge, který začal ve velkém válcovat hudební svět, znovu začíná seznamovat posluchače s krásou jednoduché rockové písničky s dostatečně tvrdým základem. Do toho přitvrzuje i taneční scéna, za jejíž součást je parta kolem Davida Gahana mnohými považována. Skupina ke svým běžným výrazovým prostředkům přidává nejen tradiční rockové nástroje, ale také v hojné míře sampling, což dohromady vytváří nový rozměr tvorby Depeche Mode.

Mám dojem, že albem Songs of Faith and Devotion dosáhla skupina svého tvůrčího vrcholu. Někdo namítne, že se zde nenachází tolik hitů zabírajících na první poslech, a má vlastně pravdu. Zatímco předchozí materiál má schopnost uchvátit posluchače okamžitě, zde se od něj přece jen vyžaduje větší soustředěnost a snaha vyjít jednotlivým skladbám vstříc. Pryč je doba jemného těkání syntezátorů, zde se na nás od první chvíle většinou valí zvuková stěna, v níž je rockový základ obalen do přemíry nasamplovaných zvuků. Jakoby pánové dospěli a chtěli světu říct, že se konečně našli, tohle je jejich skutečná cesta.

Zvlášť patrné je to u skladby I Feel You, v níž i zpěvák Gahan volí spíše rockovější rejstřík svého hlasu, jímž chce vyřvat do světa všechny své frustrace a problémy. Místy se objevuje lehce jazzová atmosféra, což je případ nádherné skladby Walking in My Shoes. Píseň Condemnation mi zase svou stavbou a Gahanovým zpěvem připomíná gospel. Stačí zavřít oči, zaposlouchat se a v tu ránu jsem na žhavém americkém jihu při mši v tamním kostele. To skladba In Your Room ve mně vyvolává pocit tíživého napětí, nějakého tajemství, či snad i nebezpečí. I přes to je jednou z mých nejoblíbenějších písní na desce.

Dvě písně na desce zpívá i hlavní tvůrčí duch skupiny Martin Gore. Jeho hlas vytváří zajímavý kontrast a nechci tvrdit, zda je lepší nebo horší než Gahan, je prostě jiný, civilnější. To dokazuje v zahloubané písni Judas plné podivného zvukového kouzlení a překrásné baladě One Caress. Ta balancuje až na samé hranici kýče a v okamžiku, kdy si již říkám, že ta hranice je překročena, tak přijde Gahan a kýčovitost zadupe do země závěrečnou skladbou Higher Love. A opět ta hra na rockovou partičku, i když už ne tak ostrou jako v úvodu desky.

Nevím, jak na desku Songs of Faith and Devotion reagovali v době jejího vydání fanoušci Depeche Mode a je mi to vlastně jedno. Skupina zde dosáhla svého vrcholu, po němž už nic není jako předtím. Gahan si řešil svou závislost na heroinu a i když to vypadalo, že skupina vlastně skončila, za čtyři roky se ve třech vrátila s albem Ultra. Ale to je zase jiný příběh.

» ostatní recenze alba Depeche Mode - Songs of Faith and Devotion
» popis a diskografie skupiny Depeche Mode