Gillan, Ian / One Eye To Morocco (2009)

Ani recenze, ani žádné bodování? Kam se poděli všichni fanoušci Deep Purple a Iana Gillana? Lidé dobří, cožpak nikdo z vás nezná tento totální Ianův majstrštyk? Chápu, že Gillan není párpl a na sólové dráze nikdy netáhl tolik, jako ve stroji značky DP. Ať už jej mazal Blackmore nebo Morse, tahle kapela patří k hudebním dějinám stejně neodmyslitelně, jako dinosauři k druhohorám. Její nesmazatelný otisk se vryl snad každému, hudbou jen trochu políbenému cestovateli. V kapele se za dobu její existence vystřídalo několik skutečně výrazných osobností a takřka každý postupně rozběhl tu více, tu méně úspěšnou dráhu sólovou. Ani Ian Gillan nebyl výjimka.

První desky byly překvapující, spíše než hard rock mezi drážkami nalézáme nablýskaný fusion. To ale nebyl styl, který by jeho věrní chtěli počuť a po pár pokusech se zpěvák vrací ke svému kopytu. Do světa vypouští několik, kvalitou rozkolísaných hard rockových záležitostí. Když je mimo svou domovinu podruhé, není žádným problémem potykat si s hard'n 'heavy a dát tím na srozuměnou, že se s jeho temperamentem bude v budoucnu muset počítat. Až Blackmore odchází nadobro, v DP je konečně klid a tvůrčí míza může proudit zase naplno. Teď není důvod odcházet na sólovou dráhu. Ale Gillanovi zahálení nesvědčí a tak ještě jednou navštíví studio bez svých kumpánů z mateřské kapely. Je to v roce 2009, kdy jeho soubor už čtyři roky studiově pauzíruje a Ian se rozhodne natočil velkolepé multižánrové album.

Zpěvák se nanovo obrací se ke své jazzové minulosti, deska zní krásně uvolněně a velmi pestře. Můžeme ji chápat jako bilanční album člověka na sklonku svého života, který se snaží bavit sebe i své okolí. Radost z hraní a dobrá nálada se z alba linou jako příjemná vůně z právě upečené bábovky. Titulní skladba se takřka ihned noří do vod fusion. Mistr se pohybuje pomaloučku, našlapuje jenom zlehka, čemuž napomáhají tvořivé perkuse a brnkající akustika. Východem provoněné saxofonové sólo a smyčcové tahy s ozvěnou velkých Beatles, to všechno pěkně naroubované na kostru písně jen umocňuje její mimořádný zážitek.

No Lotion For That je příjemná dupárna lahodící uchu obyčejného rockového fanouška. Don't Stop patří mezi vrcholná čísla, opět fusion a tentokrát ve spojení se santanovskou latinou v perlivě kreativním duchu. Na začátku rytmicky nadýchané Change My Ways promlouvá skrze Ianova ústa harmonika a pátá, pomalu se plazící uhrančivá reggae záležitost Girl Goes To Show patří k nejpřekvapivějším a taky nejlepším věcem na desce. Táhlá kytarová melodie a bublající basa v povzdálí krásně domalovávají atmosféru bezstarostnosti a lelkování. Po bluesové Better Days se záhy ozvou i samply a decentní programing, Ian jde s dobou a zkouší uspět s moderněji pojatou písní Deal With It. O rozšíření alba do dalších obzorů se postarají popověji orientovaná Sky Is Falling a procítěná Always The Traveller s úchvatným sólíčkem na saxík.


Pro mě je tato deska srdcovou záležitostí, převyšující spoustu alb jeho mateřské jednotky. Vždy když ji poslouchám, přeji si, aby se ve stejném studiu a se stejnými spoluhráči sešel náš Ianík ještě alespoň jednou. 10/5

» ostatní recenze alba Gillan, Ian - One Eye To Morocco
» popis a diskografie skupiny Gillan, Ian