Rush / Signals (1982)

Přijde mi kapánek ponižující přehrávat toto velkolepé album v přístroji, který se nachází v mém osobním automobilu, ale co by člověk pro zpříjemnění cesty neudělal. Signály jsou silně atmosférickým projektem, který si posluchač nejlépe vychutná v klidu nebo se sluchátky při cestě oku lahodící krajinou. Ale stalo se jak píši a já byl tímto albem znovu ohromen, i když mi jeho společnost dělal navíc boční zvuk hluku motoru. Když jsem se za pár hodin podíval na Progboard kvůli tracklistu, k velkému překvapení jsem zjistil, že jsem mého "rushovského" oblíbence ještě nerecenzoval. Tímto tedy napravuji onu "křivdu" a připojují své poznatky k desce samotné.

Albu Signals vděčím za mnohé. To ono bylo jedno z prvních, které mě přivedlo na cestu progresivního rocku. To ono bylo tím prvním albem Rush, které jsem někdy na konci devadesátých let slyšel. To ono se zasadilo o to, že se z Rush stala doživotní láska, která se po krátké době najisto usadila na třetí pozici virtuálního žebříku v mojí lebeni.

Když jsem tedy Rush a jejich Signals objevil, byl jsem doslova ohromen, s jakou lehkostí a samozřejmostí se tato trojice dokázala napojit na vesmírnou oběžnou dráhu. Atmosféra alba a nálada jednotlivých písní je natolik SPACE, že lépe a důvěryhodněji nasimulovat prostředí beztíže zkrátka nelze. Z osmičky kvalitou vyrovnaných a nesmírně nápaditých skladeb mám nejblíže k absolutní hitovce Subdivisions (famózní vesmírná nálada a strhující tempo), syntezátorově vybuzené Chemistry, další vesmírnou tutovkou je The weapon (part II of Fear) a pak především elektrickými houslemi ozdobenou Losing it a odpočtem startujícího raketoplánu STS-1 Columbia v dubnu 1981 proloženou Countdown. To jsou pecky jako hrom.

Deska byla jak v rodné Kanadě, tak v USA hodně úspěšná, o čemž svědčí umístění v žebříčcích, čtyři vzešlé singly i platinová ocenění. Signals jsou považovány za začátek nové, syntezátorovější éry souboru. Zároveň je to poslední album, na kterém s kapelou spolupracoval od roku 1974 dvorní producent Terry Brown. Je řada lidí, kteří na syntezátorové období Rush (což jsou kompletní osmdesáté roky) nadávají, respektují pouze jejich drsnější začátky a počínaje deskou Permanent Waves jejich zájem opadá. Mně naopak u Rush právě léta osmdesátá připadají nejpřitažlivější a mám za to, že tato kapela jako jediná, nebo jedna z mála, dokázala onou nezbednou dobou projít se ctí a neztrapnit se.

Á propos, deset let žádná recenze? Ptám se, kam se vytratili všichni milovníci Rush? To jich tady zbylo tak málo?

» ostatní recenze alba Rush - Signals
» popis a diskografie skupiny Rush