Voivod / The Wake (2018)

Kanadští Voivod na sebe vždy dokázali strhnout pozornost. Mnoho fandů jim před lety po úmrtí jejich jedinečného kytaristy Piggyho věštilo postupný zánik, ale opak se stal pravdou. Po přijetí kytaristy Daniela Morgraina v roce 2008 jej organismus kapely postupně vstřebával, až po deseti letech došlo k jeho úplné absorbci. V dnešních dnech je nedílnou součástí organismu Voivod. Jeho styl hry se postupně vyvíjel, na albu Target Earth byla patrná snaha navázat na svého předchůdce, výsledek však nebyl zcela přesvědčivý. Na EP Post Society byl již osobní vklad silnější, ale naplno se rozvinul do svébytného vzorce až na novince The Wake. Daniel se postupně oprostil od klasických metalových postupů, které využíval v předchozích kapelách, a prsty na hmatníku nechal spíše intuitivně dopadat po vzoru prog rockových legend (např. King Crimson), které má v oblibě.

Jistě zajímavou informací je také fakt, že je Daniel učitelem na kytaru zaměřeným na jazz. A z jeho hry na novém albu je to cítit (pokud se pořádně zaposloucháte a odmyslíte si metalickou distorzi zvuku, objevíte řadu postupů z tohoto žánru). Přimíchal trochu psychedelie, a stvořil tak na tomto albu originální zvuk svého nástroje. Post kytaristy je, jak se zdá, na nějakou dobu zaplněn, nicméně na tomto plnohodnotném albu musíme rovněž oželet vklad dalšího prapůvodního člena - baskytaristy Blackyho. Ten kapelu před několika lety opustil, ovšem zdatně jej nahradil invenční Dominique Laroche.

Album The Wake se v uceleném konceptu věnuje různým druhům možných ohrožení lidské rasy, ať už jde o nadvládu technologií, falešné proroky či útok mimozemské civilizace. Nakonec je však strůjcem zkázy člověk, který svým chováním k životnímu prostředí a zapříčiní celkové vyhubení života na Zemi.

Pár slov o obsahu :

1) Lokomotiva urvaná ze řetězů vyráží na trať ve zběsilém tempu úvodní Obsolete Beigns. Intro jasně signifikuje náladu skladby. Post thrashový rytmus v závratném tempu vše hrne před sebou jako ta lokomotiva. Nad drtivým zvukem ostře sekané lomozivé kytary se vznáší ležérní, v některých okamžicích až punkově neurvalý hlas zpěváka. Výborný rozjezd, který posluchače napumpuje adrenalinem. Poslední část skladby však atmosféru zklidní za zvuku sci-fi efektů.

2) To následující The End Of Dormancy je z jiného soudku. Pomalý repetitivní sled akordů buduje tajemnou atmosféru posílenou zlověstným zvukem podvodního sonaru – chvílemi až polomluvený zpěvákův hlas vypráví o útoku mimozemské civilizace ukryté v hlubinách moře. Skladba se však z pohodové atmosféry láme do děsivého pochodového marše, atmosféra jak z prvních psychedelických alb Pink Floyd. Mnohovrstevnatá záležitost a snad nejlepší věc na albu.

3) Orb Confusion loví v prog rockových vodách a je opět skvělá. Na jedno klubko namotává ostré kytary, rozšklebený zpěv v refrénu i hypnotický tlukot bicích.

4) Iconspiracy – přímočařejší skladba, na které se mi líbí orchestrální aranže na pozadí až frenetického tlukotu bicích, které mi však zde připadají méně nápadité a až umělé.

5 – 6) Při průměrnějších Spherical Perspective a Event Horizon se pomalejší a melodická část skladby v půli změní do náročnějších a až matematicky působivých obrazců, zatímco ta druhá působí opět trochu monotónně kvůli jednotvárnému tepu bicích.

7) Always Moving – nahalovaný melodický hlas ve slokách krouží někde v nebesích, pod ním se proplétají melodické elektronické malůvky syntenzátorů a kytar v plném kontrastu s ostrými šlehy refrénů v thrash metalovém tempu.

8) Sonic Mycelium – nejdelší skladba alba přesahuje stopáž dvanácti minut a přináší to nejlepší z úryvků skladeb, které jsou rozprostřeny po celé desce. Najdeme tu vše - psychedelickou atmosféru, mnoho změn rytmů v prog rockovém duchu, rychlé i pomalejší pasáže, symfonické samply, melodický refrén i štěkavé kytary, ale i lahodný zvuk smyčcových nástrojů proložený industriálními samply. Překvapila mě informace, že je tam použita i jedna sloka ze staré skladby Jack Luminous – tu bych tam tedy opravdu nehledal, dozvěděl jsem se to také náhodou v jednom rozhovoru s kapelou.

Závěrem: Kanadským Voivod se letos povedlo natočit barevnou prog rockovou desku, na které se nedostatky hledají velmi obtížně. Já je spatřuji v občas uměle a nevýrazně znějících bicích. Naopak ocelově skřípající metalické kytary jsou pouhými zvukovými mimikry tohoto invenčního spolku, kterému se díky novému přístupu k aranžím a provzdušněním písniček podařilo vymanit z techno-thrash-death škatulky. Při závěrečném zúčtování na konci roku 2018 bude toto album jistě atakovat přední příčky kovově progresivních žebříčků.

P.S.: CD má vcelku dobrý zvuk, škoda tak velké komprese, která se objevuje i na 48-24 bitové verzi u firmy HDtracks. Na vinylu má záznam více než dvojnásobnou dynamiku.

» ostatní recenze alba Voivod - The Wake
» popis a diskografie skupiny Voivod