Balance of Power / Ten More Tales Of Grand Illusion (1999)

Při procházce vzpomínkami, které že to kapely jsem cca před dvaceti lety poslouchal, mi na mysl vyplavala i tato, pro mne v době mladistvé oblíbená deska. Patří dávno rozpadlé britské formaci Balance of Power, která na konci devadesátých let stihla nahrát pět studiových alb. V tehdejší době běžný internet prakticky ještě neexistoval a nové koně jsme hledali kde se dalo. Nevzpomínám si přesně, kde jsem na Balance narazil já (možná v německém Rock Hardu), ale oslovil mě obal a následně také muzika. Tenkrát jsem na podobné produkci (dle vzoru Dream Theater) celkem ujížděl a Ten More Tales of Grand Illusion se zakrátko stalo jedním z černých koní mé fonotéky. Nějaký rok mi doma vydržel, prakticky až do doby, než začala velká stylová přestavba.

Žádnou jinou desku jsem si od Balance of Power už nepořídil a když jsem je testoval nedávno, výsledek byl totožný. Jen tento jediný disk mě znovu oslovil a já si ho prostřednictvím čeho jiného než Discogs (vždyť jde o dávno mrtvé zboží) objednal znovu. Když zakrátko placka zářící novotou dorazila, ještě ten den jsem ji šupnul do přehrávače, volume posunul doprava a oživoval vzpomínky na téměř bezstarostnou dobu, kdy je člověku okolo dvacítky. Bylo to tam znovu a já si tu desku zase pořádně užil. Tolik tedy sentiment a teď konečně i trochu těch faktografických údajů:

Balance of Power založil bubeník Lionel Hicks. Na prvním a posledním albu zpívají už jiní zpěváci, ale prostřední trojici desek svým vysokým hláskem zkrášlil Američan Lance King, jehož barva hlasu mě dodnes nepřestává imponovat. Někde jsem se dočetl, že jej přirovnávali k Jamesi LaBriemu z dob Images and Words. Nikdy mě to tak netrklo, až teď. Ale já v něm slyším i kus Mikea Barkera ze Shadow Gallery, na které jde spíš než k Dream Theater hudba Balance of Power implantovat. Jistě, není tolik "namachrovaná" (v tom dobrém slova smyslu), hráči nejsou technicky na tak vysokém vývojovém stupni jako pánové ze zmiňovaných kapel, přesto si z jejich výrazu cosi berou. Dnes mi krapet vadí zbytečně vystrčená Lionelova hra na bící, která s občasným přibroušením kytar strhává desku do metalového rance. Ale pořád je tu dostatek výsostně melodických vyhrávek, velkolepých sól a vznešených klávesových ploch (i když klávesák v sestavě chybí), které otřásají deskou mezi mantinely prog-rocku, hard-rocku, A.O.R. a power metalu.

Mrštný nátlakový začátek rozehrává úvodní píseň Day Breaker. Ale už první prohrábnutí not v akustickém kytarovém hávu a něžný Kingův vokál poponáší skladbu do úplně jiné dimenze. Když pak v bridge zní ono slastné "áááááá", King rázem šplhá do výše a v chorusu rezonují slova "Day Breakeeeer", nemůže být posluchač presovaný lisem značky "slast" neuspokojen. Druhou Prisoner Of Pride zprvu ovíjí pozoruhodné kytarové sólo a Hicksovy bubenické brejky. Klávesy zní pompézně a přijatelně atmosféricky. King ve střední poloze, kytara zlehka zařezává až do chvíle, kdy se začne vše vzpínat a šroubovat vzhůru. Refrén ale nepřichází, místo něj je tu slaďoučké sólíčko a zopakování prvních témat. Konečně se přiřítí i refrén a já vzpomínám na druhou desku Dream Theater.

Savage Tears si vezme námět z "galerie stínů" a ladně obměňuje melodie kláves i kytar. Akustika zlehka drnká, basa krásně přede a Lance vás tahá za srdce. Překrásné sbory i naléhavý refrén jen podtrhují oduševnělé okamžiky této písně. Čtvrtá Under The Spell je další trefou do mého melodiemi naplněného srdce. Žeru všechny ty klávesovo-kytarové vyhrávky, Kingův působivý vokál který se dokáže několikrát ladně zhoupnout do výšek, i sošně pompézní náladu této skladby. Blind Man je jeden z mých osobních favoritů na albu. Začíná dojemným klavírním úvodem, přidají se klávesy, riffující kytara a pulzující basa kontra dynamické bicí. Skladba si nenuceně pluje na akustických tónech a jemných riffech rezonujících v povzdálí. Rytmika krásně tluče a King je svým Blind Man v refrénu naléhavý a čitelně uvěřitelný. Výborný je také následující opernější úryvek.

Toť první půle desky. Druhou už jen telegraficky. Tu zahájí další pecka alá Dream Theater About To Burn. Po trošku zbytečné instrumentálce Under Innocence Wing a jediné vycpávce Sins Of The World přijde na řadu queenovská balada The Darker Side. Titulka Ten More Tales Of Grand Illusion desku uzavře v mírně pochodovém a pompézním duchu na křižovatce Shadow Gallery a Magnum.

Pro mě je tohle další sentimentálně srdcová záležitost. Deska prostoupena klasickou ostrovní melodikou s mírně dynamičtějším charakterem a jedinečným Kingem za mikrofonem je dobrým tipem pro všechny, kteří se občas rádi prohrabují devadesátými léty s touhou vyštrachat něco ukrytého vespod truhlice s nápisem "great melodies".

A tady malá ukázka pro nepolíbené: >> odkaz

Pište, hodnoťte, chvalte, nadávejte.

» ostatní recenze alba Balance of Power - Ten More Tales Of Grand Illusion
» popis a diskografie skupiny Balance of Power