Windmill / The Continuation (2013)

Bylo jen otázkou času, kdy si horyna vyřídí objednávku na další desku Norských Windmill. A jelikož s nimi začal odzadu, nahrávkou loňskou, druhá v plánu byla dvojka The Continuation – tedy pokračování.

Kapela Windmill se pro mne stala zřejmě nejpříjemnějším zjevením loňského ro(c)ku. S deskou Tribus mě tahle parta dostala totálně na lopatky. Tak brilantní prog-rock se neslyší každý den. Do detailu vypiplaná nahrávka zvládnutá zcela profesionálně jak po stránce zvukové, tak především kompozičně aranžérské, si okamžitě s prvním poslechem snadno proklestila cestu do mého srdce. V blahé paměti mi uvízla zmínka Petra59 o tom, že právě The Continuation je ještě dokonalejší než Tribus.

Drobná odbočka: Kolega Mayak se tu před pár dny/týdny v nějaké debatě vyjádřil o rozloze norské progresivní scény ve smyslu její velikosti, kvality a kvantity. Osobně nejsem ten typ, co podobné oblasti zaujatě zkoumá a vyhledává stále nové a nové talenty. Jestli si dobře vzpomínám na jeho hodnocení, tak země fjordů prý disponuje snad padesátkou kvalitně zajímavých kapel z hudebního teritoria, které tu všichni tak milujeme. Takový seznam mě připadá značně nereálný a přemrštěný, ale na druhou stranu sousední Švédsko mělo v hudební oblasti vždy co nabídnou, tak proč by dnes nepřevzali štafetu zrovna Norové. A jelikož se v objevování nových hudebních adeptů držím striktně při zemi, bohatě si z oné oblasti vystačím s trojicí Wobbler, Gazpacho a právě Windmill. Tyhle tři skupiny jsem si poslední rok-dva totálně zamiloval a nedám na ně dopustit. Každá je úplně jiná a každá je nesmírně kvalitní. Postupně vyzobávat jejich diskografie je závislost i zábava zároveň.

Windmill jsou naprosto jedineční i když nikdy nepopírají své kořeny zapuštěné v hudbě sedmdesátých let. Jejich příjemný folkově severský nádech, vzletné a nenucená aranžmá, Jethro Tull-ovské flétnové motivy, nadýchané melodie, i lehce swingující rytmika spolu tvoří gró jejich repertoáru. Při poslechu muziky Windmill vás ty melodie a zpěvné linky přenesou do dob z před padesáti lety. Budete mít nutkání podobně jako klučina na obalu desky přelézt jakousi imaginární betonovou zeď, a vydat se vstříc neznámým dálavám a proměnlivým krásám přírody, která na této planetě ještě zůstala. Kluci jsou mistři ve vyvažování různých instrumentálních sekcí, jejich přednes není zbytečně komplikovaný a svou vynalézavostí vyznívá přehledně a upřímně. Oni zkrátka ohromit dovedou a navíc v několika směrech zároveň.

V případě The Continuation jde o další skvělé album. Jeho poslech jsem si od první minuty nesmírně užil a věřím, že každý pravověrný prog-rocker musí být z takové muziky nadšený podobně.

» ostatní recenze alba Windmill - The Continuation
» popis a diskografie skupiny Windmill