Forcefield / To Oz and Back (1989)

Graham Bonnet. Vysoce charismatický zpěvák s účesem alá James Dean (v době pozdější například i Depeche Mode) a hlasem silným jako uragán. Miluji jeho sytý projev, jeho styl, jeho arktikulaci a zejména jeho nezaměnitelnou barvu, hloubku a sílu projevu, s níž nemilosrdně drtí diváka na prach.

Odrostlejší fanoušci jej mají zafixovaného zejména jako nástupce velkého/malého Ronie James Dia u slovutných Rainbow. Já sám jsem se s ním seznámil až z kraje let devadesátých, prostřednictvím alba Stand in Line, kytarového čarostřelce Chrise Impellitteriho. Už tehdy mě jeho projev okamžitě upoutal, prozaicky řečeno odrovnal. Ona nahrávka z osma osmdesátého je v Chrisově katalogu dodnes nepřekonána a tenhle statut ji určitě vydrží už navždy. Velkou měru na její jedinečnosti má krom neobyčejně silných písní a neskutečné vitality z desky tryskající, právě svérázný projev tehdejšího může u mikrofonu, Grahama Bonneta.

Ještě na skok k Rainbow. Jediná deska kterou s kapelou Graham nazpíval tudíž Down to Earth špatná není, ale po trojici tak geniálních předchůdců, za kterými stál právě Dio, a s její dosti popovou zásmažkou, konkurovat zkrátka nestačila. Krom desek sólových se Bonnet mihnul i u Michaela Schenkera, se kterým vytesla pomník Assault Attack a poté přišel na řadu projekt Alcatzrazz. Po epizodní účasti u Impellitteriho nasedá do dalšího rozjetého rychlíku, tentokrát značky Forcefield. V něm nahrazuje už u B. S. napevno účinkujícího Tony Martina a roku 89-tého s nimi vydává nahrávku To Oz and Back.

Třeskutou výživnou hard-rockovou jízdu plnou nakažlivě melodických zvonivých kytar, nesmlouvavě úderné rytmiky, vznešených, velkolepě posazených refrénů a hitově zapamatovatelných, popem kořeněných skladeb. Každý milovních pozdně osmdesátkového rocku si na desce bohatě smlsne, jelikož ta je ukuchtěna s ingrediencí přesně padnoucích do své doby i stylu.

Úvodní pecku Hit and Run a žesti (klávesami) podepřenou Always táhne jak charismatický Bonnetův akcent, tak množství kytarových kudrlinek dvojice Fenwick/Akkermann. Velice důležitým prvkem jsou klávesové doprovody, které většině písní dost zřetelně dominují. Taková popina jakou píseň Stay Away bezesporu je, by mohla vyprávět. Mezi vrcholné čísla patří čtvrtá Desire, ve které tryská Bonettovo charisma jako nějaký mohutný vodopád a klenuté melodie se na vás řítí střemhlav. Úžasné. Dvojici hloubavějších instrumentálek Tokyo a Randezvous má na svědomí kytarista Focus Jan Akkerman. Další měkoučkou hitovkou je sedmá věc Wings on My Feet, mající k rocku tak daleko, asi jako našinec na Aljašku. Podstatně říznejší je osmá Firepower s přesnými údery Cozy Powella a do mikrofonu i foukací harmoniky fortelně se opírajícího Grahama. Hymnou v pravém slova smyslu je píseň Hold On-dalo by se říci přesná definice tohoto alba. Alba ležícího na křižovatce čtyř stylových směrů - hard-rock-pomp-pop.

Alba, které nemůžou mít příznivci Rainbow, Deep Purple, MSG, osmdesátkových Black Sabbath, ale možná i částečně oněch Focus neradi. Na desce To Oz and Back jsou nejsilnější zbraní melodie. Melodie krásné, melodie vznešené, melodie, ze kterých se vám roztočí hlava. A pochopitelně ještě jeden aspekt a jím je božský projev Grahama Bonetta.

» ostatní recenze alba Forcefield - To Oz and Back
» popis a diskografie skupiny Forcefield