Thieves’ Kitchen / The Water Road (2008)

Kdo propadl kouzlu anglické kapely Thieves Kitchen, ten nechť obrátí svou kánoe a trochu zapádluje proti toku času až k albu The Water Road, které vyšlo v roce 2008.

Jádro souboru, které si zůstalo věrné až do dnešních dnů tvořila již tehdy krásná zpěvačka Amy Darby, nová akvizice souboru (ex Anglagard), klávesák Thomas Johnson a šéf souboru i šesti strun Phil Mercy. Naopak, labutí písní bylo nahrávání této desky pro rytmiku souboru – výborného bubeníka Marka Robothama a basáka Andyho Bonhama, jejich stopy na hudebním poli poté nadobro zmizely.

V roli hostů se opět objevila Anna Holmgren z Anglagard, která z okruhu svých známých zapojila i další muzikanty ze své domoviny. Angažmá těchto seveřanů poprvé vneslo do soundu Thieves Kitchen pro tyto národy typickou melancholičnost a tato ingredience soubor odlišila od zástupu podobných konkurentů.

Tentokrát byla využita kapacita CD pomalu v plné kapacitě. 73 minut a 8 písní – opět je jasné, že půjde především o rozsáhlejší skladby. Přímým potvrzením mých slov je hned úvodní The Long Fianchetto, která trvá 21 (!) minut. Když byla skladba u konce a já nasadil sanici na své místo, tak jsem přemýšlel, jak se kapele podařilo takto bravurně skloubit postupy vážné muziky, jazzu, folku, Yes se špetkou severských chmur. Jednotlivé styly se tu mísí s takovou samozřejmostí, jako by se nechumelilo. Jednoznačně nejlepší song vystřelený hned na úvod.

Jako odbočka do jiných kultur působí pasáže v Returglas, kde mě překvapili hudebníci použitím jakési parafráze (asi) maďarského čardáše, který ve mně evokoval návštěvu nějakého romského festivalu v Budapešti. Ani po mnoha posleších tyto pasáže nedokážu vstřebat. Třetí Chameleon přinesla žádané uklidnění svou prog rock folkovou náladou.
Další Om Tare dokáže řádně rozproudit energii. Je zpívaná v sanskrtu a jedná se o zhudebnění textu tibetské mantry. Kapela ji místo meditační atmosféry vtiskla divokou až fusion metalovou podobu s živočišným ohňostrojem nálad – příznivci Dream Theater by zaplesali. Z konceptu alba poněkud vybočuje, trochu jsem s ní z počátku bojoval, ale nyní se na nezvykle agilní kytaru Phila vždy těším.

Zvlášť melancholickou kombinaci Canterbury prvků s progresivním rockem lze nalézt v Tacenda for you. Nádherně vyzní následné dva křehké songy, skoro čistě jazzová When The Moon Is In The River Of Heaven a Plaint se zvuky hromů a deštěm na pozadí, kde Amy použije harfu. Závěrečná The Water Road se hudebně navrací do náruče poklidného progresivního rocku v duchu kolegů Big Big Train. Tato skladba opět čerpá z postupů vážné hudby, ve finále nádherně graduje a důstojně zakončuje tuto znamenitou desku.

Závěrem : barevné album, které nasálo mnoho inspiračních zdrojů, kde není problém během okamžiku hudebně navštívit Tibet a přes severské zamrzlé pláně prolétnout nad Velkou Británií s mezipřistáním v Budapešti. Bez servítek tu byl propojen neo prog rock s prvky Canterbury, folkem, jazzem s fuzion metalovou energií – to celé v příjemném retro obalu.

K mixu a masteringu byl poprvé pozván Rob Aubrey a mohu napsat, že tak kvalitně nazvučenou desku jsem velmi dlouho neslyšel! Plně se vyrovná ve všech parametrech světové špičce, která za podobný zvuk platí statisíce dolarů (pokud jim to v závěru někdo masteringem nezprzní). High-End sound!
Po Clepsydře další ze zástupu kapel, které se bez velké mediální podpory a smluvy s firmou podařilo vyprodukovat výjimečné album, které si k vnímavým posluchačům cestu stejně našlo.

» ostatní recenze alba Thieves’ Kitchen - The Water Road
» popis a diskografie skupiny Thieves’ Kitchen