Annihilator / Set the world on fire (1993)

Psal se rok 93, odpoledne už bývalo celkem horko a léto nastupovalo na svůj trůn. Chodil jsem na střední a ten den jsem si to štrádoval přes město směrem do půjčovny cd. Tehdy byl jejich boom a krom jiných fungovala v Brně i tahle na ulici Jezuitské, v knihkupectví Černá planeta. Přišel jsem tam a zíral do novinek, hledajíc nějaký pořádný špek. V tu ránu jsem to zahlédl. Bylo to úplně nové, čerstvé třetí cédo kanadských Annihilator nazvané Set the World on Fire. Okamžitě mě třísknul do očí jeho obal (no uznejte sami, že nevypadá věru zle) i fotka na zadní straně s kapelou sedící v příšeří na pozadí obrovských elektrických sloupů. Sáhnul jsem rychle po něm a už, už si jej nesl hrdě a nedočkavě domů.

Tam mě na první dobrou tato nahrávka poslala do kolen. Vzpomínám si na ty okamžiky, jako by to bylo včera. Ale v tom roce jsem už metálek tolik nesjížděl, spíš jsem objevoval nové směry (grunge, rock, independent) a tak mi tahle pro kapelu netypická a dodnes jasně nejměkčí deska udělala obrovskou radost a kápla do noty. Znal jsem první dvě pořádně ostré speed metalové jízdy, ale Set… bylo jiné, kapela se posunula na vyšší level. V té době šla kopmozičně strašně nahoru. Zde předvedla na jejich poměry neuvěřitelně variabilní a progresivní výkon spadající spíš do oblasti hard´n´heavy, či hard-rocku. Potřetí vyměnila zpěváka, to když se Jeff s tím předešlým, opět nepohodl (o jeho vůdčí roli a těžko vycházející povaze bylo napsáno hodně) nastoupil k Annihilator (žel bohu opět jen na jednu desku) jasně nejlepší shouter jakého kdy kapela měla, jistý Aaron Randall. Jeho jemně "šlapajíce si na jazyk" vokál padl k novým skladbám jako ulitý a svým hard akcentem ony hard skladby skvostně opajcnul. Na albu se objevila ještě jedna, v pozdějších dobách dobře známá persona. Byl jím bubeník Mike Mangini (dnes Dream T.), který s buldočí zarputilostí a technickou vervou nabouchal většinu alba.

Pro potřeby tehdy na vrchol se drápající agilní mateřské firmy Roadrunner byl dokonce spíchnut hit s velkým H, balada Phoenix Rising. A že to není jen tak nějaká obyčejná balada, pozná každý vnímavý posluchač po prvním poslechu. Emočně vypjatá věc s parádní instrumentací a dech beroucím refrénem, které nedělá problém poslat vás do slzavého údolí. Úvodní stejnojmenná klipovka je netypicky přehrávána ve středním tempu a rychlý a s původním stylem kapely korespondující je vlastně až závěr desky samotné, prostřednictvím skvělé Dont Bother me a ujeté Brain Dance (už samotný název něco napovídá:-) Hlavní gró však tvoří tracky ve středním tempu, ověnčené častými vstupy tu divoce, tu decetně cválajícími akustikami a Jeffovými vyšperovaně strhujícími melodiemi a sóly. Deska oplývá zručným skladatelsko interpretačním řemeslem. A strana vrcholí v čitelných rockůvkách Bats in the belfry, Snake in the grass a vzpomínané baladě. B-éčko zase prostřednictvím melodicko akustických čísel Knight jumps queen, Sounds good to me a The edge.

Co skladba to hit, který jen tak z hlavy nedostanete s jasnou koncepcí, melodickou linií a tehdejší Jeffovou vizí, zkusit něco jiného, něco nového, něco přístupnějšího. Však pro tu přístupnost nemají skalní fans tuto nahrávku příliš v oblibě a lepí na ni hanlivé výrazy o komerci a zaprodání se. Hold i Annihilator mají ve svém portfoliu jednu černou ovci a tou je právě nahrávka Set the World on Fire, která je určena spíš rockerům, než pravověrným metlošům. Já říkám jen, díky bohu za ni.

Jedna z mých letitých kmenových srdcovek!

» ostatní recenze alba Annihilator - Set the world on fire
» popis a diskografie skupiny Annihilator