System of a Down / Toxicity (2001)

„Pane učiteli, a znáte SOAD?“ Tento dotaz jsem obdržel někdy v roce 2005. Tazatelem byl žák osmé třídy, jemuž jsem odpověděl, že jmenované uskupení neznám, ale rád si rozšířím své hudební obzory. Hned druhý den mi ťukal na dveře kabinetu a předával mi cédéčko s tím, že je to fakt síla. Doma jsem vložil do přehrávače, nastavil hlasitost a nestačil se divit. V té směsi zvuků, skřeků, agresivních riffů a velebných melodií jsem se nedokázal nějak orientovat. Sice jsem si desku stáhl na minidisc, ale to jenom proto, že jsem to dělal s každým CD. Nepředpokládal jsem, že se o skupinu System of a Down někdy začnu zajímat, nedej bože že se mi to bude snad i líbit.

Ale znáte to. Posluchačský vkus se mění a při hledání nových hudebních podnětů jsem se před nedávnem nečekaně vrátil i k této americko – arménské úderce. Přiznám se, že jsem od alba Toxicity nic zvláštního neočekával, přece jenom jsem jej měl zařazeno ve škatulce neposlouchatelných podivností. Ale něco se stalo, přeskočila nějaká jiskra a já jsem si hned u úvodního nekompromisního nářezu Prison Song začal podupávat do rytmu, bavit se střídáním jednotlivých hlasů, přičemž mi vůbec nevadil onen hrdelní chropot, který mě před lety asi tak vyděsil. Ono střídání zběsilých poloh s jemnými, místy až andělsky něžnými mě připoutalo a nutilo poslouchat až do konce skladby Needles. A pak už to šlo samo, byl jsem chycen a pohlcen. Nevím, k čemu to přirovnat, ale mám dojem, že za mých mladých let se něčemu takovému říkalo crossover.

Relativní zvolnění přijde s šestou skladbou, velice hitovou záležitostí Chop Suey!. Ten refrén, tedy pokud je to refrén, je prostě kouzelný. Po něm se však posluchač propadá do sonického pekla, aby z něj nakonec vyšel melodicky posílen a očištěn. Teď už následuje jedna hudební perla za druhou, přičemž se jedná o sled velice tvrdých riffů a chytlavých vyhrávek v podání pana Darona Malakiana. Jeho kytara se potkává s dalším šílencem na scéně, zpěvákem Serjem Tankianem. Společně vytváří šílený kvapík Forest. Nádherná ATWA je tím tolik očekávaným sluchovým balzámem, i když i zde si chlapci to řvaní neodpustili.

Nelze však vyčkávat, žene se dál v ohromném tempu. Science vše drtí a láme, zároveň dává vzpomenout, odkudže to členové skupiny vzešli. Ta orientální pasáž mě bere za srdce jako nic jiného na desce. Dalším vrcholem je titulní vypalovačka Toxicity. Vybrnkávaný úvod může zmást, nepůjde o žádnou procházku růžovým sadem. Postupně začínám mít pocit, že mě někdo zavřel do plechové krabice, na níž sem tam pro radost zběsile bubnuje a rachotí. Ušní bubínky pomalu praskají, začínám si připadat jako v blázinci. Z toho mě naštěstí vyvede skladba Psycho, neboť jemné motivy zde začnou převažovat nad řvanou agresí. Malakian zde předvádí krásné a velice účelné sólo. Posledním vrcholným číslem je překrásná píseň Aerials. S tou se nedá nekompromisní začátek desky vůbec poměřovat. Drtivou agresi konečně vystřídala všeobjímající melodičnost. Tu podtrhne závěrečná dohra, v níž jako by se evropský východ setkával s šamany původních amerických kultur. Nádherná tečka.

Nevím, jak dlouho mě tahle hudba bude zajímat. Osobně v desce Toxicity nespatřuji něco nadčasového, přece jenom už asi nejsem ta správná cílová skupina. Zatím mě její poslech i přes příliš agresivní začátek baví, což je vlastně hlavní poslání hudby. Ať už je jakákoli. Nezbývá, než onomu žákovi na dálku poděkovat.

» ostatní recenze alba System of a Down - Toxicity
» popis a diskografie skupiny System of a Down