Riot / Army of One (2006)

Jestli to nebylo v některé z brněnských půjčoven cd, tak první zmínku o existenci jakýchsi Riot jsem zaregistroval až prostřednictvím časopisu Spark z léta devadesátého čtvrtého roku. Tehdy tam recenzovali aktuální desku Nightbreaker. Soubor jsem si založil do podvědomí a od té doby jej nesčetněkrát testoval, něco málo i zakoupil a stále se snažil přijít na to, kam jej zařadit a co si o nich myslet.

Existence tohoto komba by se dala rozprostřít do několika stylových etap. Nejúspěšnější roky byli ty první na přelomu 70./80. let. Mezi dychtící rockery letěl úspěšný kotouč Fire Down Under. K metalové subkultuře se přiklonil o nic méně oblíbený kvapíkoví šleh Thundersteel z 88-tého a třetí obroda nastala v půli let devadesátých s pochopitelně dalším novým zpěvákem a vehementně propagovanou deskou Sons of Society. Abych řekl pravdu kvality těchto alb a kvality Riot všeobecně by mi zůstali zřejmě utajeny navždy, nepotkat pro mne jedinou konkurenceschopnou nahrávku jejich portfólia a to desku Army of One.

Army of One je jiná, mírně odlišná od všeho, co soubor Marka Reala stvořil. Právě v tomto okamžiku se velice vkusně proťala metalická nabroušenost s hard-rockovou melodičností a vše jako statný pilíř podepřela sofistikovaná skladatelská průprava, upřednostňující kvalitní neschematickou stavbu před kvapíkovými závody tetičky metly. Deska je to až na dva rychlé kusy tedy spíše středně tempá hard-rocková a i proto ji mám daleko radši, než některé tvrdší, po metalu pošilhávající části puzzle skládanky Riot.

Titulní rychlo palný začátek Army of One je typickým příkladem power metalové hrůzy Riot let předchozích. Věřím, že zarputilého metalistu osloví, rockera naopak dost otráví. Děs běs. Jenže pak to přijde a Riot nasadí směr americko anglické melodické rockové břehy, výrazně zpomalí a servírují středně tempou chuťovčičku Knockin' at My Door. Mike DiMeo zpívá jako bůh, Real přehrává zajímavé melodie a když se v chorusu dostaví atmosférické klávesy se silně romantizující náladou je vymalováno. První orgasmus. Vyplavování testosteronu pokračuje dál s podobně omamnou jízdou nazvanou Blinded. Nádherné přemostění do akustik v bridge a cválající riffy v refrénu dodávají vašemu chtíči na intenzitě. DiMeo opět kraluje. Nikam se netlačí ani následující One More Alibi. Tady musím pochválit především Realovu kreativní hru a smysl pro velké a zapamatovatelné melodie. Je tu It All Falls Down a já bezpečně vím, že i další citelně silné vyvrcholení. Cítím to srdcem i duší, prožívám každičký tón a společné jéjéjé si s chutí zarecituji s kapelou. Zpěvák nás tu křehoučce přikrývá emocemi a kytara riffuje, sóluje i něžně akusticky přede. Celek má zaobalené kontury, vše je vyšperkováno k naprosté dokonalosti. Helpin' Hand mě dá na chvíli odpočinout z celé té sexuální anabáze, a to i přesto, že tu jsou další rozkomíhané akustické mosty a překrásně modulovaný zpěv v hlavním motivu. Po druhé kvapné obludnosti The Mystic (Riot zřejmě chtějí zůstat i nadále power), je tu důrazná Still Alive. Velmi osvěžujícím kouskem je pak devátá Alive in the City evokující jižní oblasti USA s nesporným country feelingem. Poté následuje další brilantní kus Shine. Sic v rychlejším tempu, zato s procítěnou Markovou tónokresbou. Po instrumentální Stained Mirror desku zatvorí působivá rocková hercna Darker Side of Light.

Riot pro mne už navždy zůstanou kapelou jednoho alba. Jednoho, na které nedám dopustit a které si vždy s chutí a erotickým apetitem pustím zatraceně rád.



PS: celkem by mne zajímal názor zdejšího obecenstva na tuto kapelu. Příliš si nefandím a vesměs pochybuji, že ji tu naši prog-rockeři vůbec znají, ale pokud se mýlím, budu rád za každý váš připojený názor a osobní postřehy. Děkuji.

» ostatní recenze alba Riot - Army of One
» popis a diskografie skupiny Riot