Pearl Jam / Gigaton (2020)

Nečekala jsem, že budu první, kdo o nových Pearl Jam něco napíše. Horyna mě předběhl, což mě při čtení jeho jinak kvalitní recenze kapku mrzelo. Ale zase jsem věděla, že už nemá cenu pospíchat. Dostala jsem tak dost času si desku pořádně poslechnout a to se v mém konečném bodování odráží. Protože kdybych měla psát o Gigaton v prvním týdnu co jsem ji poslouchala, moc superlativů by na jeho adresu nešlo. Jednotlivé kroky bych spíš nazvala krůčky, a jestli se mě na začátku zdála dobrá tak polovina, včera to bylo deset ku dvěma.

V nové desce jsem se postupně začala dobře orientovat. To se vám pokaždé nepovede a u některých starších desek Pearl Jam mám dodnes problém, hodně skladeb přesně zařadit. Důvodem je celá plejáda sympaticky situovaných silných motivů. Těch se okruhu společníků Eddie Weddera podařilo nashromáždit dost a jednotlivé skladby tak můžou fungovat jako singly. Měla by být běžná praxe, že kapela pro začátek připraví ty nejslibnější kusy. Tady to tak je. Melodické linky v úvodní Who Ever Said, uličnická drzost v Superblood Wolfmoon a taneční hrátky v Dance of the Clairvoyants můžu poslouchat pořád dokola. Alright a Seven O'Clock na mě dělají na poměry Pearl Jam až překvapivě umělecký dojem. Každá ze skladeb se něčím odlišuje. Ať je to strukturou, tempem, nebo střídmým využitím kláves. V druhé polovině jsou pomalejší věci. První z nich má akustický nádech, ve druhá zpívá Eddie se španělou v ruce, ve třetí se připojí i ostatní spoluhráči a poslední je zpracována na způsob chrámové mše. Tady si pořád nemůžu vybrat, která z nich je mi nejbližší. Kdo z Vás si přečetl mých pár řádků až sem asi nebude mít problém uhodnout, jak nové Pearl Jam hodnotím. Samozřejmě že nebudu skrblit. Gigaton je teď moje třetí nejoblíbenější deska od Pearl Jam. Dokonce předstihla i Lightning Bolt, kterou jsem sedm let řadila mezi nepřekonatelné.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Gigaton
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam