Psychotic Waltz / The God-Shaped Void (2020)

Asi by se slušelo začít na úvod pořádnou omluvou. Klučiny ze San Diega mám tuze rád a poslouchám jejich desky s několika přestávkami od dob, co je začali vydávat. O studiovém comebacku jsem dlouho snil a nevěřil, že se kdy uskuteční. Když do éteru vnikla zpráva, že krom živého hraní konečně spáchají něco i ve studiu, byl jsem nadšen a pln očekávání. Ale ani singl, ani předložený materiál mě nenadchli a pokusů které by neblahý dojem zvrátili bylo učiněno na desítky. Všude okolo jsem četl, jak je deska skvělá a starším dílům konkurenčně schopná. Naše i zahraniční plátky i recenze fanoušků mluvili v pozitivních barvách a když mi i kámoš, se kterým jsem v devadesátkách na psychotickém valčíku ujížděl řekl, že ta deska je bomba a že mám v uších špunty, pomyslel jsem si horyno, ty jsi snad jediný kdo o The God-Shaped Void mluví v záporném tvaru.
Obrat nastal zcela nečekaně a naprosto náhodně. Při jednom společném sezení ta deska začala hrát a aniž bych se do ní jakýmkoli způsobem zaposlouchal, po půl hodině doprovodné muziky naplno začala účinkovat podprahová složka. V tu chvíli jsem podlehl a nahrávku konečně docenil. Následný nákup byl pouze otázkou času a na její první ucelený poslech v lůně matičky přírody nejspíš nikdy nezapomenu. Byl to čarokrásný zážitek a já jen žasl, jak brilantní desku Psychotic Waltz zase vydali.

Kapela naprosto samočinně navázala na poslední, dvacet čtyři let starou fošnu Bleeding a ve zájemné symbióze přináší svůj další pohled na progresivní rock a metal. Návrat v celé původní sestavě se cení a Devon Graves zpívá absolutně fantasticky, řekl bych, že nejlépe za svou dosavadní kariéru. Když přejdu technické parametry zvuku, tak jeho atmosférický obsah patří k jedněm z vlastností, které vás doslova vtáhnou dovnitř. Neutěšená, depresemi nabitá atmosféra exploduje hnedle s první singlovkou Devils and Angels, která dlouho budí ospale nudný dojem, aby si vás na desátý poslech úplně omotala okolo prstu. Další trojice silně riffoidních záležitostí ve středních tempech přetéká nápady a uhrančivě plačtivou náladou. Stranded, Back to Black a zřejmě nejlepším sólem desky opajcnutá a do minulosti mířící All the Bad Men vás rozsekají na kousíčky. Přesně takhle má znít moderní prog metal dneška. Přesně tady by se měli inspirovat nudná alba vydávaná v posledních letech mohykány Dream Theater a Queensryche. The Fallen výrazně zpomalí a španělky spolu s flétnou dají vzpomenout na okouzlení Jethro Tull. Romantika v řadách P. W. While the Spiders Spin začíná baladicky, ale to je jen nádech před poslední apokalypsou. Devon je tu k sežrání, jeho nezměnitelná, tolik přitažlivá barva hlasu a intonační přelivy vás pohltí a nepustí. Pull the String na mě působí jako jediná malinko stereotypním dojmem, ze kterého mě rychle vytrhne další pecka Demystified. Waltz zamíří znovu do jemnějších poloh a spolu s flétnou v spektru decentních gradací a jemňulinkých odstínů malují pocity zmaru a prázdnoty. Season of the Swarm je silná a mocná odpověď všem dnešním rádoby tvrdým progresivním spolkům, které ač oplývají technickou zdatností, k napsaní dobrého songu jim chybí výrazná melodická stuha a nadstavbová originalita. Poslední In the Silence patří znovu mezi melancholické věrozvěsty s patřičnou atmosférickou hodnotou.

Psychotic Waltz i po tak dlouhatánské době znovu dokázali, že je třeba s nimi ještě počítat. V letech devadesátých patřili mezi elitu technicky náročné muziky a k dobré společnosti několika málo vyvolených patří stále. The God-Shaped Void je zprvu neprostupná, posléze silně návyková záležitost. Hudba o které se tvrdí, že uzrává pomalu a zdlouhavě, by měla vykazovat nejtrvalejší kvalitativní hodnotu.

» ostatní recenze alba Psychotic Waltz - The God-Shaped Void
» popis a diskografie skupiny Psychotic Waltz