Black Star Riders / All Hell Breaks Loose (2013)

Skupiny, v jejímž středu se zrodila charismatická persona to po jejím odchodu neměly jednoduché. Své o tom ví Queen, Iron Maiden či Judas Priest, které po odchodu frontmana marně hledaly rovnocennou náhradu. V případě Thin Lizzy byla situace ještě komplikovanější. Zesnulý Phil Lynott nebyl jen zakládajícím členem, zpěvákem a baskytaristou, ale rovněž skladatelem většiny skladeb na dvanácti vydaných albech a to nemluvím o jeho nezaměnitelné vizáži a osobnosti.

Po jeho smrti skupina Thin Lizzy fungovala s občasnými pauzami a v různém složení přehrávala hity z Lynottova období, žádné nové skladby nikdy nebyly napsány. Zpěvu se ujal kytarista John Sykes a v takovém stavu to jelo až do roku 2009.

Po Sykesově odchodu prošla kapela novou inkarnací. Ústřední postavou a poslední mohykánem Tenké Lízy z Lynottova období se stal Scott Gorham, kytarista co vytvořil rozpoznatelný kytarový dvojzápřah a význačný spoluautor skladeb. Důležitou a invenční personou byl i kytarista Damon Johnson, člověk s velkým žánrovým rozptylem, který neměl problém zahrát country, střihnout si jižanský rock, nebo hrábnout ostřeji do strun u Alice Coopera. Dalším protřelým hráčem na poli hard rocku, který se zapojil, nebyl nikdo jiný, než basák Marco Mendosa, známý z předešlého hraní v TL, nebo svou svou kooperací s Whitesnake, Johnem Sykesem či Teden Nugentem. Nesmím zapomenout na neméně známého a hudebně kreativního šoumena Jimmyho DeGrassa, jehož hru bylo do té doby možno poslechnout u Megadeth, Dokken či u Lity Ford. Jediným neameričanem se překvapivě stal irský rodák Ricky Warwick, šéf druhdy populárních Almighty a bývalý manžel půvabné moderátorky z MTV, jež uváděla pořad Headbangers Ball. Ten vyplnil prázdnou pozici zpěváka.

Tato sestava si hudebně porozuměla a na turné začal vznikat nový repertoár. Skládání se ujal Johnson a Warwick, u poloviny skladeb asistoval veterán Gorham. Po ukončení cestování padl návrh studiově zaznamenat vzniklý materiál. Scott Gorham po natáčení uvedl, že se z pietních důvodů a zachování Philova odkazu kapela přejmenovala na Black Star Riders. Ono to ani jinak nešlo, autorská práva na původní repertoár TL vlastnila manželka Phila – Caroline a tímto krokem se předešlo případným právním sporům.

Na rozdíl od jiných uskupení, v tomto případě jsem tušil, co se na desce objeví. Repertoár vznikal původně pod hlavičkou Thin Lizzy a jednalo se o novou nahrávku kapely po 27 letech. Muzikanti si tedy jistě nechtěli uříznout ostudu či znechutit fandy nějakým, naprosto odlišným stylem. Za ta léta hraní se jim konec konců musela usadit každá notička pod kůži, některá možná pozměnila i DNA.

Čekal jsem retro, ale že to bude až takové retro, to mne nenapadlo. Sedmdesátkovej melodickej hard rock, tak jak to Lynott hrnul ve svém nejlepším období. Warwick se za léta působení v Thin Lizzy dokonale naučil Philovu artikulaci a zpěv, dokonce i s jeho typickými nádechem a frázováním. Gorham s Johnsonem se pěkně doplnili, jejich nástroje jsou v nahrávce krásně odděleny, takže si lze vychutnat každý úder do strun. Zvukově to prostě není slité, jak většina dnešní hard and heavy produkce.

Zásluhu na tom měl hvězdný producent Kevin Shirley, který navlékl Black Star Riders jednotící hutnější rockový kabát, ovšem v dobovém duchu, aby podtrhl určitou paralelu se starými deskami TL. Legenda masteringu, Bob Ludwig podtrhla vyrovnaný zvuk. Pro větší autencititu kapela nahrála písně živě ve studiu s minimem dodatečných zásahů do nahrávek.

V aluminiovým obalu z trupu letadla s vyznačenými 21 nálety jsem našel gramofonovou desku, která obsahuje 11 písní se sympatickou stopáží 46 minut. Po několika posleších pomalu vylezly na povrch silné kousky – odpichová a pozitivní Bound to Glory, irská odrhovačka s originál partem na dudy hostujícího Patricka D'Arcyho v Kingdom of the Lost s pomalu až zpěvně punkovou náladou nebo Hey Judas s pěkně namixovanou akustickou kytarou. To jsou takové krásky, které padly hned do ucha. Při delším poslechu svou krásu obnažily i mnohé další songy, které ani trochu nezaostávají. Třeba netypicky pomalá a temná Blues Ain't So Bad nebo funky Hoodoo Voodoo.

Závěrem : kacířsky zde prohlašuji, že je docela škoda, že tato deska nevyšla pod hlavičkou Thin Lizzy.
Tvrdím, že by ostudu předešlým albům neudělala, ba mnohé by nechala za sebou. Jako pocta Philovi Lynottovi a vzpomínka na skvělou kapelu je to fajn. Buhužel, asi mělo zůstat u jednoho alba, protože tak vysoko nastavenou laťku až Black Star Riders žádným následujícím albem nepřekonali…

» ostatní recenze alba Black Star Riders - All Hell Breaks Loose
» popis a diskografie skupiny Black Star Riders