Fates Warning / Long Day Good Night (2020)

Kapele Fates Warning patřilo na prog-metalové mapě první poloviny devadesátých let, vždy až nezáviděné třetí místo. Dobře si vzpomínám na dobu, kdy Matheosovu služebně daleko starší partu, velice rychle předstihli noví koně ze stylově podobné stáje Dream Theater a vždy o nějaký ten krok před nimi byli i hudebně podobnější a jen o fous mladší Queensryche. První změna mezi fanoušky tohoto odvětví přišla okolo roku 1997, kdy se ze hry samočinně vyřadili právě Queensryche, svým, na alternativu orientovaným chabým počinem Hear in the Now Frontier. I přes množství k minulosti se obracejících alb, svou ztracenou pozici tahle kapela už nazpět nikdy nezískala a dle mého ani nikdy nezíská. Tate i DeGarmo byli příliš důležití na to, aby tato squadra momentálně vedená „vždy až tím druhým“ kytaristou Michaelem Wiltonem, mohla kdy přesvědčivěji zabodovat bez nich. Právě v této době vyšel F. W. jejich zřejmě nejambicióznější a dle mnohých i nejlepší počin A Pleasant Shade of Grey, jež je celkem přesvědčivě katapultoval hned za tehdy ještě stále nedostižné divadelníky. Ti nejsnázeji bodovali o dva roky později svým brilantním Scenes From a Memory a zdálo se, že pány profesory ještě hodně let z prog-metalového trůnu jen tak někdo nesesadí. Jenže i Adlerova parta byla tou dobou nesmírně silná v blocích a světu dala monster počiny Disconnected a FWX. Díla pro mladší následovníky hodná obdivu. Jenže… s odchodem zřejmě nejlepšího bubeníka v této oblasti Marka Zondera (promiň Miku P.), se koráb wárningů s ne úplně povedenou deskou Darkness In A Different Light začal povážlivě naklánět. Jejich styl se zdál vyčerpaný, Markův nástupce Bobby Jarzombek leč technicky brilantní, přesto malinko monotonní a ti se rázem ocitli v podobné pozici, jako u sousedů v divadle, kteří něco jakžtakž objevného přinesli naposledy na šest let starém dílku Systematic Chaos. Po něm a vlastně až do dnešních dnů, jde o pouhé omílání omletého a recyklaci vlastního. Tohle postupné vyčerpávání se naštěstí alespoň u posledních zůstavších, tedy u Fates Warning nepotvrdilo a dnes už předposlední nahrávka Theories of Flight, otevřela kapele nová, do té doby mírně přivřená dvířka. Polita životodárnou tekutinou předložila parta okolo skladatelského titána Jima Matheose znovu dílo mimořádné kvality, jež posluchačská obec plně ocenila a vřele přijala.

Čekání na novinku tentokrát trvalo čtyři roky, avšak nutno zmínit, že tuto dobu brilantně zkrátila loňská, mimořádně povedená sólová prvotina jejich zpěváka Raye Aldera. Stylově velice podobná (přeci jen krapet technicky umírněnější a malinko písničkovější) deska What the Water Wants, se stala jak vyhledávaným černým koněm posluchačů jeho domovské kapely, tak malým triumfem svého vlastního tvůrce. Letos tu tedy máme fejtsy nové a rovnou natažené přes sedmdesát minut času. Avšak vzhledem ke zmiňované ukrutné délce nahrávky a jejím třinácti skladbám různorodé minutáže je záhodno uvést, že o nějaká nudná místa, či prach sprosté vycpávky na této desce nezakopnete. Dle názoru recenzenta jde o nejvariabilnější navrávku přinejmenším za posledních dvacet let, tedy od doby památného giga díla Disconnected.


Hned první song The Destination Onward, je typickým příkladem úchvatné skladatelské potence a preciznosti Jima Matheose. V této, nutno říci jedné z nejlepších písní alba, je ukryt nejen velký potenciál celého souboru, ale i zářná definice kvalit jejich stylu. V jedné časové linii se tu střetává onen z posledních let dobře známý elektrický riffový svět dnešních Fates Warning, s akusticko melancholickým příběhem, prorůstajícím napříč celou skladbou. Alderův emotivní projev dodává skladbě patřičné pnutí a obepíná song jako zdobný rám plátna velkých romantiků devatenáctého století. Druhá Shuttered World je typickou hitovou hrou na jistotu. Řemeslně skuta po vzoru skladeb Firefly, či Seven Stars, ovšem s tím rozdílem, že postrádá nějaký výraznější záchytný bod, moment překvapení, či robustnější figuru, od které by se dokázal posluchač odrazit a píseň si nějakým způsobem zapamatovat a oblíbit. Pro mne je v tuto chvíli právě ona jedinou slabší položkou na celém albu. Další čtveřici skladeb naopak pasuju k tomu nejlepšímu a variabilně hodnotnému. Skladby Alone We Walk, Now Comes the Rain, The Way Home a Under the Sun disponují brilantními aranžmány, všechny často využívají akustickou kytaru jako základní štětec pro vytváření nálad a dojmů, jsou provázány výrazně pomalejšími tempy, kde se hlas Raye Aldera pne k nejvyšším vrcholkům dle možnosti jeho vokálních dispozic. K pestřejšímu a působivějšímu zvýraznění zármutku, žalu a ještě tíživější melancholie, jsou v poslední jmenované ku pomoci přivolány i housle a violončelo, kteří spolu s klasicky zvučenou kytarou, představují jeden z vrcholů této desky. Uprostřed nahrávky se pak nalézá rtuťovitější píseň singlová nazvaná Scars, u níž lze s opakovanými poslechy vystopovat solidní prvoplánový potenciál. Avšak o dost zajímavější je pochmurně znějící osmá Begin Again a o poznání ještě vyspělejší, post apokalyptická When Snow Falls, ve které si zabubnoval Jimův kamarád z projektu O.S.I. Gavin Harrison a která má k náladě jejich společné třetí desky Blood hodně blízko. Následuje dvojice energičtějších písní Liar a Glass Houses. Svou potencí nápadů a zajímavých hudebních figur (slušná zásobárna kytarových sól prostupujících písní první a geniální kytarové riffy (jedny z nejlepších na celé nahrávce) modelující stavbu, charakter i znepokojující napětí songu druhého), ženou desku zpět do obrátek a v koncertním provedení budou právě tyto jasnými taháky z novinkového alba. To odkrojí svůj nešťavnatější díl prostřednictvím předposledního songu The Longest Shadow of the Day. Přes jedenáct minut dlouhé, s velkou pečlivostí budované suitě, ve které si posluchač smlsne jak na Jimově akustické tónomalbě, parádně vyzvednuté bublající base Joeye Very, i technice a vzdušnosti bicích Bobby Jarzombeka, který především na samotném začátku, nepozorovaně opisuje styl svého mistrného předchůdce Zondera. V druhém plánu se dostavují typické Matheosovi riffy, vyhrávky a sóla z kategorie dokonalých a tato nadpozemská kanonáda zdá se nebere konce. V půli se píseň přec zlomí a do emočního toku sází Alder správně zvolená slova a Jim své nápadité hudební mozaiky. Niternost takového projevu však rozetne znovu technicky nabušený Vera a posun písně skrze další dimenze je blahodárně očekávaný i samočinně očišťující. Zvláštní a na poměry Fates Warning dosti netypicky posmutnělou až bolestivou ránu, kapela zasazuje skrze poslední píseň The Last Song. Jejím prostřednictvím se dokáže posluchačova euforie odfiltrovat vně, avšak opojný pocit z mimořádně strávených sedmdesáti minut přetrvává ještě dlouho.


Fates Warning všem škarohlídkům letos znovu předvedli, jak vytvořit dílo myšlenkově mimořádně silné hodnoty. Jedno z technicky nejsložitějších alb ve svém stylu oblékli do vzdušného šatu, jehož délku jako správní krejčí přizpůsobili povaze postavy samotné. Ozdobili jej nabranými volány, přidali krejzlík a nezapomněli ani na hluboký dekolt.

Čtveřice hudebníků z amerického Hartfordu tak znovu za pomoci mateřských Metal Blade vydala desku, kterou budou jejich fans v budoucnu často skloňovat jako jednu z vůbec nejlepších. Je pochopitelné, že po kultovním postavení Awaken the Guardian (u těch dříve narozených a s power metalem pevně srostlých) sahat nebude, ke komerčnímu úspěchu Parallels se rovněž nepřiblíží a ani plně sofistikované modle A Pleasant Shde of Grey konkurovat nemůže, přesto… je právě tohle dílo jedním z mimořádně povedených příspěvků party sdružené okolo Jima Matheose. A ta znovu ukázala pětici „zaprděnců“ z prken, jež znamenají život, jak se svou minulostí naložit, abych nezněl jen jako vlastní (ubohá) karikatura.

» ostatní recenze alba Fates Warning - Long Day Good Night
» popis a diskografie skupiny Fates Warning