Airbag / The Greatest Show On Earth (2013)

Pokud rádi nasloucháte melancholické hudbě dle vzoru Pink Floyd, mohli by vám Norové Airbag kápnout takříkajíc přesně do noty. Sám jsem je poznal úplnou náhodou a uzmul teprve nedávno. Krátce před vydáním dnes ještě stále horké novinky A Day at the Beach, jsem si jako první objednal právě desku recenzovanou nesoucí jméno The Greatest Show on Earth. Vcelku dost dlouho jsem o ní nemohl tvrdit, že by to byla nějaká láska na první poslech. Žádné wow se tehdy nedostavovalo, avšak paradoxně mi za pár týdnů spadla do klína tehdy právě vydaná A Day…, která se od floydovských tradic znatelněji odklání a právě ona se mi od prvního poslechu líbila o dost víc. Až teprve nedávno, respektive po mnoha a mnoha posleších, objevil jsem kouzlo a zalíbení také ve starší tvorbě Airbag.

U těchto Norů se mi tedy znovu potvrdilo, že za rovnítkem pojmu Norsko, slovo kvalita prostě patří. Airbag jsou podobně jako krajané Gazpacho nesmírně atmosférickou kapelou, hrající v silně melancholickém duchu a jejich nádherně táhlé a spletité tóny, se dají vnímat s patřičnou dávkou příjemné sugesce. Několik inovativních prvků se v jejich muzice dá rovněž vystopovat, čímž se stává absorbování tohoto mjůzik stylu snadnějším. A garantuji vám, že po určitém čase vás onen floydovsky vznášející se duch přestane téměř otravovat. Na světlo vytrysknou originální paprsky vlastní tvorby a melancholicky naladěný jedinec si spokojeností může mnout ruce.

Desku nakrojí dvouminutové působivé atmosférické intro Surveillance (Pt.1), na které naváže na poměry kapely zlověstně se tvářící a poměrně tvrdý plíživý kus Redemption. Neklidná nálada písně a dle vzoru Purcupine Tree i Anathema explodující refrén, navozují v posluchačově hlavě známky existenciální obavy z možného davového šílenství, jež dokáže zmanipulovat šílený jedinec. Do zcel opačných, až esotericky poklidných vod, vplujeme hned s trackem následujícím, písní Silence Grows. Gilmourovsky laděná věc je vítanou změnou po předchozí, až extrémně vygradované psycho skladbě. Čtvrtá Call Me Back je pak Pink Floyd-ovská, zrcadlově podobná píseň, s do ozvěny hozenou, překrásnou akusticky nadýchanou kytarou. Trochu čitelnější a hlavně hybnější song titulní, tedy The Greatest Show on Earth, vyznívá jako největší hit a do paměti se vám vepíše nejlehčeji. Nahrávku zakončí monstrózní, téměř sedmnáct minut trvající Surveillance (Pt.s 2-3). Do sebe zahloubaná, pohupující se posmutnělá suita, s naprosto sugestivními pasážemi, které dokáží diváka hravě odzbrojit svou krásou a zcela nenuceně navodit pocity štěstí i zmaru, vnitřní krásy, ale i neskutečné bolesti.

The Greatest Show on Earth je dramaturgicky výborně zvládnutá deska, s několika velice příjemnými místy. Jistě též patří k jedněm z vrcholných děl norských Airbag, stejně jako celého, melancholicky vzedmutého rockového stylu. 4,5*

» ostatní recenze alba Airbag - The Greatest Show On Earth
» popis a diskografie skupiny Airbag