Harmonium / L‘heptade (1976)

Za jeden z nejcennějších úlovků své vinylové sbírky považuji třetí album kanadského Harmonia. Vím, že je mezi jejich fandy vyhlášené zejména druhé album, ale toto dvojalbum je mimořádně ambiciózním projektem, který se dá s klidem oznacit za jediný svého druhu. Nechybí totiž typická, francouzským folkem a "cikánštinou" řízlá melodika, rozšířená sestava čítá kromě supertrampovskeho saxofonu též celý symfonický orchestr a gospelové sbory, snovou flétnu, nebo oblíbený jazzrockový moog. Bombastické pasáže střídají rozjímavé nálady a nad vším vládne skvělý Serge Fiori svým podmanivým projevem. A ani není třeba ovládat francouzštinu, aby vás zcela nepřeválcoval silným emočním nábojem. Rozmáchlé dílo možná přichází později, než zásadní art rockova alba “zlaté éry”, ale bezpochyby mezi ně patří. Všechny skladby sestávají z několika částí, které jsou ovšem přirozeně, i když leckdy překvapivě, propojeny. Mimochodem, CD verze z pocatku 90. let je převedena z vinylu, mastery byly dlouho považovány za ztracené, teprve před několika lety byly znovu nalezeny a v roce 2016 tak spatřila světlo světa remixovaná verze s názvem L’Heptade XL.

Nicméně, máme na to teď celou hodinu a půl. Takže ztlumte světlo v místnosti, pohodlně se usaďte a já dám na talíř první z desek a pokusím se o nepopsatelné:

Orchestrální Prologue je uvedením do děje. Navodí patřičnou atmosféru několika příjemnými, libozvučnými, ale i tajemnými a znepokojivými motivy, které se ještě v různé podobě objeví. (Schválně si jej po vyposlechnutí celého opusu pusťte znovu, zda poznáte, ze kterých skladeb byly). Jako vystřižené z nějakého dramatu z černobílé éry.

Comme un fou začíná jako kterákoli píseň z folkového debutu, ale s nástupem bicí artilerie postupně odletí někam do art rockových výšin. Klesající, osudový motiv, korunovaný moogovou vyhrávkou je nosným motivem skladby. Skladba nemá refrén, ale naštěstí pro nás, kteří nevládneme francouzštinou, zpěváci častokrát za desku použijí jen “ti-di-di-dá-da-da” a podobné. Takže se dá i přidat z pohodlí gauče. Zvláštní, chvilku folková, chvilku razantně rocková, nepoddajná, neklidná orchestrálně bombastická, stále v pohybu, jako by se nemohla rozhodnout, co vlastně z toho všeho chce být - a tak nejlépe vše naráz. Úžasný útvar! Jeden z mých nejoblíbenějších. Tajemný, kvílivý zvuk, podobný Tereminu, jsou Martenotovy vlny. A ten orchestrální závěr, to jsou akordy!

Chanson Noire nezapře inspirace brazilskou sambou, a to nejen v akordových postupech, perkusích, ale i ve vstupu příčné flétny. I tato skladba nepoddajně uhýbá všemi směry, takže chvilku zní ta zmíněná samba, pak se na skok přesuneme do francouzského kabaretu, na moment se o slovo přihlásí klarinet, a poté následuje postupně narůstající pasáž s klavírem, gospelovovým sborem a (čtenáři prominou) objevem “porno-saxofonu”. Následuje postupné zklidnění, vroucný projev Serge Fioriho a konec první strany.

L'Appel / Le Premier Ciel už na to jde rozvláčněji. Rozehrávají ji jen přibližující se akordy elektrické kytary. První část čítá krásnou melodii, která vás převálcuje obrovskou dávkou optimismu a naděje. Poté se ke slovu dostává výrazný hybný rytmus a kytarová melodie a la Yes. Pak to celé neskutečně mohutní, ale neskutečně! Opět se přidávají mohutné sbory a nadupané moogové sólo s jazzrockovým podmazem a postupně sílící dechovou sekcí. A samozřejmě i zde se nabízí další asociace s filmovou hudbou, tentokráte v nejlepší tradici Vladimira Cosmy.

Yes zpočátku evokuje i rozjímavá Sur Une Corde Raide / L'Exil. A právě zde musím vyzdvihnout Fioriho naléhavý pěvecký projev, který se zdánlivě drží při zemi, ale občas, když se vzedme k nebesům, můžeme slyšet, jak se láme a třese pod tíhou emocí ve sdělení slov. Přechod na druhou část je tady asi nejpůsobivější a nejspíš i díky orchestru barevně velmi zajímavý a zároveň i mimořádně tíživý. Však i proto to alespoň na chvíli přijdou rozsvítit Supertramp.

V Le Corridor zpočátku táhne měkký zvuk fender piana, k němuž se připojuje hostující ženský vokál (Monique Fauteux). Dlouhá, rozjímavě melancholická instrumentální část je zřejmě nejblíž předešlému albu a Genesis z doby Trespass. Následuje historický film z venkovského prostředí (ano, tipujete správně, přidal se orchestr).

A to už k pianu usedá Claude Debussy a rozehrává Les Premières Lumières / Lumières De Vie. Ano, v krajině rozjímavé melancholie ještě chvíli zůstaneme. Vrací se Fioriho zpěv. A ty melodie! Nejspíš šansonem nasáklé, chtějí být především prožívány. Plné emocí a příběhů. Nejabstraktnější skladba celého alba s velmi rozvolněnou formou. Třešničkou na dortu je sólový klavír, protože tady se pánům skvěle povedlo převést do drážek i místnost, v níž byl nahráván. Nehledě na tu fantastickou a dynamickou hru Serge Locata. V závěru se připojuje i celá kapela a dvojhlasá kytarová melodie ždímá další porci emocí z variace na Chanson Noire.

Prélude d'Amour / Comme Un Sage - katarze, zklidnění, smíření, konec této působivé cesty Krajinou melancholie. Vidím tu Fioriho jako poutníka, který právě absolvoval tuto cestu a vrací se ke svým přátelům, kterak koluje z náruče do náruče a každému vypráví zážitky z cest. A jako mantru si společně zpívají: Comme un sage/ Monte dans les nuages/ Monte d'un étage/ Viens voir le paysage/ Comme un sage/ Monte dans les nuages/ Monte d'un étage/ Laisse-moi voir ton visage. Načasování změn ve skladbě je dokonalost sama. Dojde i na překvapivě razantní pasáže a hlasové hrátky a la ne tak okázalý Great Gig In the Sky. Závěrečný Épilogue představuje závěrečné titulky pro ovace ve stoje v natřískaném kině.

Popravdě, ve skutečnosti nedokážu najít ta správná slova, kterými bych toto fantastické a zřejmě dosti pozapomenuté dvojalbum popsal. Je-li to u takto do nitra a k sobě obrácené hudby vůbec možné - a potřebné. Vždy tenhle zážitek ještě dlouho vstřebávám s obrovskou radostí, že “je mi dáno” si tento typ hudby vychutnat. Jistě by si zasloužily větší pozornost texty, zabývající se sedmi různými stavy, kterými prochází lidské vědomí během dne - odtud název alba i sedm základních písní. Můžu třeba ještě zmínit, že v průběhu natáčení, které probíhalo ve Fioriho domě, skupinu opouští dlouholetá skladatelská opora, kytarista a zpěvák Michel Normandeau. Můžu ještě více žasnout, při zjištění, že tu žádný nástroj nemá víc, než jedno sólo. Můžu se rozplývat nad totálním podřízením se hudbě u jednotlivých hudebníků, že nepřehrávají a nezahlcují už takto náročnou hudbu (zejména skvělý, často překvapivě razantní bubeník a virtuózní klávesák!). Mohl bych rozebírat, nakolik kontrastují písně z prvních dvou stran svou nepoddajností, pestrostí a množstvím motivů a kliček, s téměř nehybnými, meditačními skladbami druhého LP. Můžu přihodit mezi zajímavosti i to, že s těmi zmiňovanými Supertramp poté jeli na turné. A také si postesknout, jaká je škoda, že to po třech deskách zabalili. Ale dodnes jsou v Kanadě mimořádně cenění a v roce 2020 jako pocta vyšla i verze skladeb orchestrálních aranžmá Histoires sans paroles : Harmonium symphonique, k velkému překvapení Serge Fioriho, který se nechal slyšet, že jde o nejlepší verze jeho/jejich tvorby. Ale hlavně bych rád, kdyby se toto mé psaní dostalo k těm, kteří toto album ještě neznají a ti, kteří ho znají, tu pak v reakcích rozjeli “pořádný bomby”, protože tenhle klenot si zaslouží patřičnou pozornost. Totiž, je to jedno z těch alb, o kterém mám dojem, že jsem si jej objevil sám pro sebe, koupil na LP v mimořádně zachovalém stavu a sdílím to jen s těmi, co se staví na návštěvu, aby pak odcházeli v němém úžasu. Tak věřím, že mě zdejší osazenstvo přesvědčí o opaku ;-).

» ostatní recenze alba Harmonium - L‘heptade
» popis a diskografie skupiny Harmonium