Cale, John / Mercy (2023)

"What does John Cale have that the rest of us don't—some gene that engenders infinite restlessness, a rapacious mind that is never satisfied?" Tak začíná promo text k novému albu a turné Johna Calea, Velšana, který je víc Američanem, hudebníka, který si prošel vším čím mohl, a to samozřejmě nejen hudebně.

Pokud budeme za počátek Caleovy "profesionální kariéry" považovat příjezd do New Yorku, hraní s Johnem Cagem, tak letos v létě oslaví 60. výročí. Takových není mnoho, a v naprosté většině případů by bylo lepší, kdyby ty konce nebyly. Cale se drží. Koncerty nejsou co bývaly, energie ubyla, úměrně čemuž ale mění aranžmá, takže to nadále funguje skvěle. Hlas má nicméně silný jako vždy. A zítra vydává novou desku; pokud budeme počítat takovou tu základní řadu jeho studiových alb (což je zavádějící), bude sedmnáctá: chcete-li nepočítat M:FANS (2016), nově nahrané, radikálně přepracované písně z desky Music for a New Society (1982), pak šestnáctá; chcete-li počítat ty velké spolupráce, pak třeba jednadvacátá; chcete-li počítat filmovou hudbu a živáky – přinejmenším jeden obsahuje dříve ani později nevydané písně – pak třeba čtyřicátá; pokud produkce apod. tak snad stá. V každém případě první kolekce nových písní od roku 2012, a jako vždy úplně jiná než cokoliv, co za těch šedesát let udělal. Taková, že se na tenhle web vlastně vůbec nehodí, protože to není žádné Slow Dazzle (1975) ani nic podobně rockového, čím si prošel. Koneckonců to byl svým způsobem záměr. Caleův koncertní kytarista a dvorní zvukař to řekl jasně: pokud je to moc konvenční .. tedy doslova: "If it’s too straight, we get itchy in here. John will say, ‘What if we make that very un-guitar?’ So I head over to SoundToys and destroy it." Ale to neznamená, že tam žádná kytara není. Je. Když třeba posluchač vydrží až do konce, v poslední písni je hodně elektrická a hodně tvrdá, až si člověk říká, jestli to není nějaká chyba (jeden recenzent právě tenhle part označil za nevkusný).

Takže zatímco mnozí z jeho generace (brzy mu bude 81) buď pokračují v tom, v čem jsou nejlepší, tedy hrají pořád dokola písničky ze šedesátých let (nic proti!), anebo se snaží získat mladé generace, seženou si stádo producentů a nahrají desku, která sice zní moderně, ale je vlastně stejná jako to, co dělali před 50 lety (také nic proti!), Cale na to jde jinak. Spolu s tím kytaristou – který se jmenuje Dustin Boyer a který je nejlepší, jenže na to kašle, protože proč by nekašlal – tráví přes 300 dnů v roce zavřeni v malém soukromém studiu kdesi na periferii Los Angeles, nikoho jiného nepotřebují, protože tahle hudba není o nějaké virtuozitě a všechny potřebné nástroje si dokážou nahrát sami – jen nakonec přizvou nějaké ty houslisty, violisty apod. a pár hostů, věkově v extrémním případě Caleových vnoučat, kteří trochu něco zazpívají, ale (z mého pohledu naštěstí) zůstávají dost v pozadí. On si může dovolit dělat všechno sám. Má pozadí ve Stockhausenovi, Cageovi, krátkém, ale intenzivním hraní s La Monte Youngem, té slavné kapele, ve které hrál chvíli, ale stále je připomínána, a pak každé album jiné. Jinak by to neuměl. To, že začal koncem šedesátých let psát písničky, je vlastně spíš omyl než náhoda, ale v každém případě omyl, který se ukázal být sakra správným krokem. Dnes dokáže zkombinovat ty avantgardní vlivy nejen s obyčejnými písničkami, ale v první řadě s hip hopem, protože právě tam a nikde jinde – nebo o jiném takovém místě nevím – se pořád něco děje (misogynie se postupně vytrácí a brzy se vytratí úplně, není třeba kvůli tomu hip hop odsuzovat, mnozí se snaží).

Shifty Adventures in Nookie Wood (2012) je jedno z mých nejoblíbenějších alb v Caleově diskografii – ale oproti novince je to (kdo by to byl tehdy řekl!) konvenční rokenrol. Mercy (v tom názvu nehledejte žádné náboženské konotace, nejsou tam, nejsou tam, upozorňuje Cale) navazuje na desetiminutovou nahrávku, kterou v roce 2017 udělal pro The Kitchen v New Yorku (ta instituce, kterou počátkem sedmdesátých let založili Vašulkovi), a která vyšla v tak omezeném počtu a za tak přemrštěnou cenu, že se dostala jen k pár desítkám lidí (nebo vzhledem k množství vadných vinylů ještě k méně). Jedna z nejlepších nahrávek, které kdy udělal. Od prvního poslechu jsem – téměř šest let! – napjatě čekal a doufal (ale asi nevěřil), že se jí nadcházející album, o kterém Cale pořád mluvil a pořád nic, alespoň trochu přiblíží. A je to tady. Přiblížilo, a hodně blízko. Není tak extrémní, ale v každém případě jsem si téměř jistý, že si Mercy oblíbím ještě víc než Shifty... (Jen na okraj: podle očekávání a zkušenosti z minulých alb se mi singly vydané před samotným albem líbí nejmíň, na druhou stranu si užívám studiové verze písní, které hrál při koncertech už někdy v r. 2014 a nebavily mě. Ale tímhle směrem tady jít nechci, popisovat jednotlivé písně, nálady, myšlenky atp. Nechci, nemůžu. Ale co vím, třeba jednou napíšu standardní recenzi, je toho tolik co říct! Snad jen ještě jeden střep: Tolik písní z alba je o politice, směřování lidstva, ničení přírody, ale žádné rušivé lamentování – jinými slovy je to tam, ale najít si to musíš bez mapy.)

Možná nová deska Caleovi ztratí pár fanoušků (koneckonců to se s ním táhne dávno) a nové mu zcela jistě nepřinese, ale to je úděl lidí, kteří se odmítají opakovat. Nedávno jsem se bavil s patrně největším znalcem JC, který jej sleduje 50 let a stojí za jedním ze dvou Caleových životopisů (třebaže ho nenapsal, téměř veškeré informace pocházejí od něj, což samozřejmě nepřizná; ten druhý je Caleova auobiografie). Nadnesl myšlenku, jejíž pravdivost se ukáže (a věřím, že opravdu ukáže, bohužel), a sice že většina hudebníků má po smrti mnohem víc obdivovatelů, fanoušků, pozornosti (jak chcete) než za života, zatímco Cale bude zapomenut. Ten člověk, kterého tak často označují za nejvlivnějšího, praotce kdovíčeho apod. Tohle je jeho poslední album. Tvrdí sice, že má dost materiálu pro další dvě, ale vzhledem k tomu, že tohle mu trvalo deset let, nic jiného se očekávat nedá. Je to jeho poslední album. Vlastně jsem doufal, že posledním zůstane Shifty.., protože co víc si na konec kariéry přát? Jen Mercy. Protože Mercy je coby poslední slovo ještě lepší. Nejlepší.

(Tohle není recenze, jen poněkud zmatený komentář, který se nijak zvlášť neliší od toho, který bych napsal před poslechem. Ale to album jsem slyšel, je to pár dnů od prvního poslechu. Pozdě, ale přece. Novináři ho měli k dispozici minimálně od začátku prosince, možná už od listopadu. Jak je jen možné, že jsou tak neúplatní? Nesnažil jsem se. Bál jsem se?)

(Omlouvám se, ale citace nedokážu přeložit, aby to neznělo kostrbatě. Snad to není úplně nutné.)

» ostatní recenze alba Cale, John - Mercy
» popis a diskografie skupiny Cale, John