Mötley Crüe / Too Fast For Love (1981)

Původně jsem o téhle desce chtěl napsat jen do zdejšího vlákna o zajímavých a výjimečných debutech. Velmi brzy jsem si ale uvědomil, že tohle je pro mě tak speciální záležitost, že ji nemohu odbýt jen několika řádky na diskuzi. Právě naopak: Je to pro mě tak důležitý a významný počin, že se s ním nedá srovnávat nic z toho, o čem jsem tu dosud napsal a zřejmě ani nic z toho, o čem tu ještě kdy napíšu. Tohle je totiž TO album, které mi celoživotně otevřelo oči (a hlavně uši) ohledně toho, co v životě vlastně od muziky chci.

Deska Too Fast for Love se objevila na samém počátku glam metalové vlny 80. let. Její vzedmutí měla na svědomí tehdejší losangelská rocková scéna, jež v Americe vládla od roku 1983 (přesně od chvíle, kdy se album Metal Health od Quiet Riot stalo první heavy metalovou deskou na 1. příčce žebříčku US Billboardu) až do roku 1992, kdy to všechno nadobro smetla grungeová revoluce.

Pokud měl glam (nebo také hair) metal, jak je později tento styl nazýván, nějaké své krále, Mötley Crüe jsou jedni z prvních, které člověku znalému této scény, přijdou na mysl. Jsou také zatím jediní z celé této scény, o kom byl natočen celovečerní hraný film (The Dirt, 2019). Tento snímek mohu vřele doporučit každému, kdo se zajímá o tzv. hudební biopicky (biografické filmy) a ujistit ho, že pokud viděl Bohemian Rhapsody o Queen, tak dostal jen takový čajíček pro celou rodinu. A jestli viděl Stoneův většinově chválený snímek The Doors (1991), který se točí hlavně kolem Jima Morrisona, pak v případě The Dirt dostane neuvěřitelně zábavnou jízdu, poctivě se zabývající všemi čtyřmi členy kapely a jejich vpravdě sebevražednou kariérou plnou těch nejdivočejších excesů.

Kariéra Mötley Crüe započala v říjnu 1981 jejich za pár dnů v pronajatém studiu nahraným debutem, na němž se snoubí vlivy sedmdesátkového glam rocku a power popu s novodobým energickým heavy metalem a nefalšovanou punkovou drzostí.
Too Fast for Love nezní jako nic, co jste mohli na tehdejší heavy metalové scéně běžně slyšet. Není divu, že si díky tomuto počinu získali Mötley Crüe reputaci, kterou ještě potvrdili následujícím albem. Kapela pak prakticky určovala trendy pro tuhle muziku až do příchodu Guns N Roses a v prodeji desek jim ze stylově spřízněných mladých part mohlo dlouhodobě konkurovat jen několik jmen (v podstatě tuto roli spolehlivě plnilo jen trio Bon Jovi, Poison a Cinderella).

Co se týče debutového alba Mötley Crüe a jeho důležitosti pro glam metalový žánr, magazín Rolling Stone mu ve svém seznamu "50 Greatest Hair Metal Albums of All Time" přiřkl 9. místo, LA Weekly ho má v žebříčku "Top 20 Hair Metal Albums of All Time" na místě třetím a Ultimate Classic Rock mu v seznamu "Top 30 Glam Metal Albums"bez okolků přiznal rovnou první příčku.
Pro mě osobně to pak bylo zlomové album, které v červnu 1985 rozhodlo, kudy se ve svých hudebních preferencích vydám dále.

Když mě v roce 1983 zklamali AC/DC svou novinkou Flick of the Switch, která se absolutně nemohlo rovnat předchozím třem majstrštykům produkovaným fenomenálním Robertem Johnem "Mutt" Langem (ten už tehdy pracoval na albu Pyromania od Def Leppard), objevil jsem si pro sebe fantastickou německou heavy metalovou akvizici Accept. Jejich LP Restless and Wild byla totiž jedna naprosto neuvěřitelná paráda a následující Balls to the Wall jen stvrdilo kralování této kapely v mých soukromých žebříčích.
Během roku 1984, kdy se čekalo na další počin německých úžasňáků, jsem objevoval další a další těžké kovové klenoty, ať už šlo o jednoalbové zázraky jako Dealers of the Night, Vengeance of Hell, případně Heavy Metal Breakdown německých partiček Viva, Living Death a Grave Digger či úžasné debuty Red, Hot and Heavy dánských Pretty Maids a Wild Cats britských Tygers of Pan Tang.
Do toho jsem si vychutnával vše od mnou dlouhodobě adorovaných Švýcarů Krokus, amerických Manowar a německých Scorpions, kterážto trojka měla v té době na kontě už hezkou řádku vzrušujících počinů.
A dál jsem samozřejmě fandil svým věčným stálicím KISS.

Když pak v roce 1985 přišli Accept s albem Metal Heart, získali si sice srdce davů (ostatně v anketě Mladého světa o nejlepší světovou kapelu, v níž tehdy hlasovaly desítky tisíc československych hudebních fanoušků, se Accept umístili na prvním místě před Depeche Mode). Pro mě však byla jejich nová deska přibližně stejným zklamáním jako dva roky předtím Flick of the Switch od AC/DC. (Dávno jsem už vzal obě ta alba na milost, ale k nejlepším v diskografii jejich tvůrců bych ani jedno z nich nezařadil.) 
A tak na jaře 1985 nazrál čas objevit si pro sebe zase něco nového. Něco, co bude opravdu stát za to. 
To něco na mě přitom čekalo už několik let, skryto pod záplavou velkých jmen a efektních obalů desek, a s trpělivostí osudových okamžiků to vyčkávalo na svůj moment.
Ten přišel na sklonku měsíce června roku 1985, kdy jsem se coby sedmnáctiletý zámečnický učeň zúčastnil setkání spolužáků osmé třídy své bývalé základní školy.

Sraz se konal u táboráku v lese zvaném Stružník a hudební stránku věci si vzal na starost jeden spolužák, který jakožto dobře placený hornický učeň měl neuvěřitelně rozsáhlou sbírku kazet s všemožnou muzikou, od heavy metalu až po disco. A valnou část této sbírky tehdy dotáhl na zmíněný sraz.

Zněly toho dne i večera Stružníkem různé hity (pamatujete na "Tarzan Boy"?), ale úplně největší úspěch měli myslím Alphaville s jejich tehdy ještě skoro čerstvým debutem Forever Young.
Alphaville se mi líbili taky, ale ještě dlouho před nimi zaznělo něco, co onen spolužák pustil na přání několika z nás, kteří jsme chtěli slyšet nějaký heavy metal.
Pamatuju si, že jsem navrhoval Krokus, kteří tenkrát byli v mém žebříčku hodně vysoko, ale volba nakonec padla na něco, co z nás nikdo jiný krom toho spolužáka "já jsem horník, kdo je víc" neznal.
Hned u prvního songu mi bylo jasné, že je to přesně to, co jsem hledal a co jsem nutně potřeboval k životu.
Byla to absolutní pecka do hlavy. Teprve mnohem později jsem zjistil, že ta pecka do hlavy se jmenuje "Live Wire". (Když ji Mötley ve filmu The Dirt hrají poprvé na zkoušce, má to podobnou sílu jakou to tehdy v červnu 1985 u táboráku zapůsobilo na mě.)

V poslechu alba jsme se myslím moc daleko nedostali – možná tak ke třetímu songu, ale to už si jiní spolužáci vynutili změnu a přišel čas na nějaký úžasný výběr posledních diskotékových hitů.
Ale to bylo jedno. Co jsem slyšel, mi bohatě stačilo. Musel jsem TO mít!
Bohužel onen bohatý spolužák neměl pro mou touhu pochopení. Odmítl mi kazetu prodat nebo byť jen zapůjčit a výsměšně odbyl všechny mé návrhy.
Jenomže to jsem nehodlal akceptovat.
Znáte tu scénu z Waynova světa, kdy si Wayne prohlíží v hudebninách kytaru a říká „Musí být mou“? Tak přesně takhle jsem to měl já s tou kazetou, z níž mi bylo dopřáno slyšet kousek alba Too Fast for Love od zázraku jménem Mötley Crüe.
Byla černá, dnes už nevím jaké značky. Ale musela být mou!

Poté, co byly všechny mé snahy o legální získání oné nahrávky odmítnuty, sedl jsem si opodál a v hlavě se mi postupně rodil plán. A ten s tím, že ještě toho dne nebudu mít Mötley Crüe doma ve svém monokazeťáku Aiwa, nepočítal ani trochu.
Jak čas postupoval, snesl se soumrak, konzumace alkoholických nápojů se zvyšovala a někteří spolužáci opačných pohlaví se začali společně ploužit za zvuků balady Forever Young, neomylně jsem našel inkriminovanou kazetu (myslím, že jsem si zapamatoval, kam ji ten hoch odložil), nechal jsem tam ležet pouze její obal a obsah (Mötley Crüe!) putoval do náprsní kapsy mé džísky.
Zábava pokračovala. Les pohltila tma, do noci zářil oheň, disco hity vyhrávaly, když tu náhle ten hoch vypnul kazeťák a pronesl památná slova: „Kde je můj Alphaville?“ 
Ha, nebyl jsem evidentně sám, kdo považoval za nutné obohatit se o něco z jeho rozsáhlé sbírky.

Začalo urputné hledání a já už tušil, co přijde.
Jako vždycky, když se ve třídě něco ztratilo, muselo nakonec zákonitě dojít k prohledávání všech přítomných. Společně s dalšími jsem předstíral, že pátrám po okolí, zda se tam inkriminovaná kazeta někde neválí, když hornický účeň zvolal podruhé: „A chybí i Mötley Crüe!“
Nečekal jsem na nic, vytáhl kazetu z džisky, odhodil ji nenápadně do lesa mezi stromy a dál jsem úspěšně markýroval zkoumání okolí táboráku. Za chvíli přišlo to, s čím jsem počítal: Hoch vyhlásil prohledávací akci, které se museli podvolit všichni přítomní.
Když mi neomylně šátral v kapsách mé džísky, musel jsem se v duchu smát.
Dlužno dodat, že nenašel u nikoho nic - Alphaville, ani Mötley Crüe.

Odcházel jsem s posledními opozdilci, na rozcestí směrem k mému domovu jsem se s nimi rozloučil, zašel kousek za roh, nějakou chvíli počkal a když hlasy ztichly v dáli, vyrazil jsem zpátky na místo činu k již vyhaslému ohništi.
Ale ať jsem okraj lesa, kam jsem kazetu odhodil, prohledával jak jsem chtěl, nemohl jsem ji ani zaboha najít. Po chvíli už jsem byl zoufalý. 
Mysli, řekl jsem si. Přece nepůjdeš domů bez Mötley Crüe!
A pak jsem dostal spásný nápad.
Vzal jsem ze země klacík, vážící zhruba stejně jako ta kazeta a navodil si v duchu tu situaci, ten moment, kdy bylo vyhlášeno pátrání a já se zbavoval předmětu doličného. A stejně tak jako před pár hodinami onu kazetu, odhodil jsem teď do lesa ten klacík. 
Sledoval jsem kam dopadne a vydal se na to místo. A tam, mezi stromy, ležel klacík a hned vedle něj kazeta Mötley Crüe.
Moje radost neznala mezí. Skoro jsem nadšením tančil, když jsem kazetu vracel do kapsy své džisky.

Sotva jsem dorazil domů, okamžitě jsem si to pustil. A pak znovu. A ještě jednou.
A když jsem se ráno probudil, první co jsem udělal, bylo že jsem si tu věc pustil zase.
Ten den jsem slyšel Too Fast for Love ještě mnohokrát. A další jakbysmet.
Stal jsem se fanouškem Mötley Crüe a neodradilo mě ani když jsem pak na burze viděl kalendář Metal Hammeru, kde jsem v šoku zíral na to, jak moji noví idolové vlastně vypadají. Ale rozdýchal jsem to s tím, že jsou to sice asi buzeranti, ale hrají nejlepší muziku na světě, tak co.

Dlouho jsem nevěděl, jak se to album, které jsem od nich tak pracně získal, vlastně jmenuje, kolikátý je to počin v jejich diskografii, neznal jsem názvy písní, prostě vůbec nic.
Ale seznámil jsem s Mötley Crüe své přátele, kteří do jisté míry sdíleli mé nadšení a těm se nedlouho poté podařilo sehnat na kazetách další desky - Shout at the Devil z roku 1983 a ještě toho památného června 1985 vydanou Theatre of Pain.
Ta první tři alba Mötley Crüe jsou pro mě dodnes KULT a nedám dopustit ani na jedno z nich.
Brzy jsem si na burze doplnil veškeré dostupné informace k nim a tuším někdy v roce 1986 jsem si dokonce koupil dvě z těch alb na LP deskách. A mám je dodnes. Jen právě debut se mi na vinylu nikdy nepodařilo sehnat, i když jsem ho samozřejmě chtěl taky.

Výše už jsem trochu naznačil o čem to album vlastně je. Abych ho přiblíźil ještě trochu podrobněji, upotřebím zde jednu svou asi 15 let starou recenzi. Tedy recenzi… Říkejme tomu raději komentář.
Tady je:  

- - - - -
Bohové rock 'n' rollu se opili, vtělili se do čtyř sebevražedných výtržníků z L.A., kteří za dva dny nahráli tohle album - melodické jako pop, výbušné jako heavy metal a drzé jako punk rock. 
"Live Wire" byla ultimátní pecka do hlavy všech headbangers, přesycených novou vlnou britského heavy metalu, "On With the Show" zase melodická bomba, schopná smést powerpopové fans na jednu rozjásanou hromadu. "Too Fast For Love" přinutila nadšeně skandovat i zlé punkery z ulic města andělů a "Public Enemy #1" sjednotila všechny jmenované pod heslem "zábava nebo smrt". 
Přesně takhe (Entertainment or Death) se původně mělo jmenovat jejich třetí album. Později tak kapela pojmenovala alespoň svůj první živák. 
Tohle motto říká o Mötley Crüe vše. A přesně v tomto duchu je i jejich první a možná úplně nejlepší deska.
TFFL je čirou esencí anarchistické radosti, rozdávané v rytmu tvrdého melodického rocku. Nefalšovaná, upřímná a jednoduchá síla, která v 80. letech poznamenala život nejednoho teenagera. 
Tedy... alespoň o jednom vím určitě.
- - - - -  

Dnes už se mi tento můj výpotek nijak zvlášť nelíbí; na druhou stranu říká skoro všechno, co o té desce potřebujete vědět. 
To, že hned úvodní "Live Wire" je pro mě zlomová píseň, která sama o sobě způsobila, že jsem té kapele během cca tří minut jejího trvání na první poslech úplně propadl, už jsem naznačil. Ta věc měla sílu tehdy a má ji i teď. 
Kdybych k ní měl přidat už jen jednu jedinou skladbu, která se mi z té desky navždycky vryla do srdce, byla by to "Public Enemy #1". Tu melodii jsem si jen tak pro sebe za poslední čtyři dekády spontánně zanotoval nespočetněkrát.
Jukebox v mé hlavě si ji zas a znova neomylně vybírá k přehrání jako jen málokterou jinou z těch mnoha v životě slyšených. 
A vždycky ji vítám rád, vždy mě znovu potěší. Krom toho, ta věc má na jednoduchý mejdanový rokenrol docela neobvyklou stavbu.
Ono ale na tom albu zní docela neobvykle vlastně všechno. Nevím sice jak komu a zvláště dnes, ale pokaždé, když si ho pustím, mám pocit, že poslouchám něco ojedinělého, svérázného, jiného.
Což se do jisté míry týká i dalších dvou desek.  

V roce 1986 jsem vážně uvažoval o tom, že si nechám obarvit vlasy na blond po vzoru zpěváka Vince Neila a na ruku si nechám vytetovat název kapely. Nakonec jsem do toho nešel, protože jsem neznal nikoho, kdo by mi s něčím takovým pomohl k mé plné spokojenosti.
V ČSSR jsem byl jediný glam metalista, kterého jsem v té době znal (vlastně jsem dodnes žádného jiného osobně nepoznal). A troufám si říct, že v letech 1985 – 1990 bych mohl aspiroval na titul "tuzemský fanoušek Mötley Crüe č. 1". 
Tu černou magnetofonovou kazetu jsem měl od června 1985 až do roku 2004, kdy zmizela, tak jako mnoho jiných věcí (např. nějakých deset ročníků časopisu Rock & Pop), při přestavbě našeho baráku.
Už v roce 1985 jsem si druhou stranu, kde bylo původně první album Accept, přehrál druhou deskou Mötley (Shout at the Devil) a tento artefakt jsem pak léta opatroval jako oko v hlavě.
Původního majitele jsem potkal v autobuse asi rok po onom památném třídním srazu. Měl trvalou na hlavě a lepou děvu po boku.
„Tak co, pořád posloucháš metal?“ zeptal jsem se ho. 
„Metal?“ odvětil s posměšným odfrknutím. „To už snad dneska neposlouchá nikdo. Teď letí disco.“
Pousmál jsem se nad tím sdělením. Evidentně to myslel naprosto vážně.
Rozloučil jsem se, vystoupil z autobusu a zamířil někam na pivo.
Toho člověka jsem pak už nikdy neviděl.  

PS: Myslíte, že bych měl mít ze svého tehdejšího činu nějaké morální dilema? 
Když jsem vyprávěl celý ten příběh svým dětem, líčil jsem onoho spolužáka trochu jako takového Malfoye (pro neznalé: záporná dětská postava v románech a filmech o Harrym Potterovi). Zdůraznil jsem, že to byl fracek z komunistické rodiny a nezapomněl jsem vylíčit všechno zlé, co jsem si s ním během školních let proźil.
Ale víte, já jsem ve skutečnosti nikdy ani na jednu vteřinu nezalitoval toho, co jsem tenkrát udělal.
Naopak, byl jsem vždycky vděčný za to, že jsem to udělat mohl. V té době bych se k té muzice poctivou cestou jen tak nedostal a kdo ví, kdy by přišla druhá šance.
Tehdy, právě v tom lesíku na konci června 1985, byl ten správný čas a to správné místo. 
Je jisté, že tenkrát jsem to bral jako teď a nebo nikdy. 

Too Fast for Love, stejně jako většinu následujících desek kapely, mám od roku 1999 ve speciální Crücial Crüe edici, která je, co jsem slyšel, mezi sběrately velmi ceněna.
Je to jeden ze základů celého glam metalu. A to je (nejen pro mě) poslední inkarnace skutečného rock and rollu.
Miluju to. A jak praví reklama na kofolu, když to miluješ, není co řešit. :-)

» ostatní recenze alba Mötley Crüe - Too Fast For Love
» popis a diskografie skupiny Mötley Crüe