Who, The / My Generation (1965)

Desku otvírá song Out In the Street a intro mi něco hodně připomínalo. Ano a bylo to tak. Úplně stejný motiv otvírá předchozí hit kapely Anyway Anyhow Anywhere. Nevím tedy proč je to tady zopakováno. Ale song je to dobrej a hodně napoví o čem bude celá deska. Máme tu Daltreyho chraplák a hlavně pořádně naboostřenou kytaru Pete Townshenda, který struny rozhodně nešetří a vytváří v jistých místech hodně neobvyklé zvuky. Píseň končí opět tím intrem o kterém jsem mluvil.

To bychom měli první, ale musíme se soustředit na to, co je na téhle desce to nejlepší. Ano, ti hudebně vzdělanější již tuší… Je to šestka My Generation. Píseň, která se stala hymnou tehdejší mládeže a nutno říct, že její text je hodně nadčasový a poněkud brutální vůči těm starším. Daltrey to ale zlehčuje tím, že v písni nehorázně koktá. Když k tomu přidáte skvělé basové vyhrávky John Entwistla, správně chaotické bicí Ketih Moona a samozřejmě parádní riff Townshenda, tak dostanete jednu z nejslavnějších písní The Who a rocku obecně.

Pokud se vám jedna hymna mládeže na desku zdá málo, tak sedmá The Kids Are Alright je něco pro vás, skladba s chytlavým refrénem, která vypráví o tom, jak je těžký opustit „mod“ gang. Jistě chápete proč byla tak populární mezi mladými výtržníky.

Třetí velká hitovka je A Legal Matter. Skladbu sice otvírá kytarový riff, ale hodně důležitá je zde basa a také v pozadí valící se piano. O tom, že Keith Moon zde opět řádí je zbytečné mluvit. Píseň o rozvodu je jistě skvělé téma, zvlášť když si ho vybral ještě svobodný skladatel Townshend.

Další songy již tak hitové nejsou, ale jsou velmi zdařilé, ať je to můj velký favorit It’s Not True ve které se opět do pozadí rve piano nebo hodně tvrdá instrumentálka The Ox, kterou vřele doporučuji všem bubeníkům, aby viděli jakej byl Keith řezník. Townshend tvrdí, že nikdy nedokázal hrát tak dobře jako jeho souputníci Clapton, Page atd., a tak hrál aspoň hodně moc nahlas. V The Ox to poznáte na vlastní uši. Rachot téhle skladby ve srovnání s rokem její výroby je neuvěřitelný. Mimo jiné v ní uslyšíte, co všechno se dá vymáčknout z kytary (mám podezření, že ji při natáčení Pete o něco omlacoval). Klavír zde také pěkně běsní. V The Good’s Gone a Much to Much naopak uslyšíte hodně typické vokály pro tvorbu The Who.

Všechny skladby byly napsané Townshendem až na 3 výjimky. Pod The Ox je podepsáno více autorů a dvojka I Don’t Mind a Please Please Please jsou z dílny James Browna. Osobně si myslím, že se na desku zas tak moc nehodí, ale tehdy se na desky dávaly covery v hojném množství a koneckonců aspoň má posluchač jistotu, že na desce jsou kvalitní songy, kdyby se náhodou autorská tvorba nepovedla. Což tady naštěstí nehrozí.

Tak a jdem bilancovat. Deska Sings My Generation je na svou dobu hodně syrová a především za to může Townshend a jeho hra na kytaru, která se stěží dá nazvat poklidnou, ale na druhou stranu je občas nucena držet celkový rytmus, protože Moonovo bubnování plné dlouhých přechodů rozhodně nesplňuje to, co si představíme od pojmu klasické bicí. Ale deska obsahuje několik skvělých hitů a na svou dobu mi přijde velmi jedinečná. Spoustě dnešních posluchačů bude asi vadit hodně starý zvuk, ale holt jsou to 60. léta a s tím se už nic moc nedá dělat. The Who Sings My Generation se mezi deskami své doby zcela jistě vyjímá, ale v kontextu jejich další tvorby dávám 3. Pokud máte rádi hudbu ala Beatles, ale ti vám přijdou příliš měkcí, sáhněte zcela jistě po této desce.

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska My Generation umístila na 236. místě.

» ostatní recenze alba Who, The - My Generation
» popis a diskografie skupiny Who, The