Barrett, Syd / The Madcap Laughs (1970)

Po odchodu od Pink Floyd (pro bližší pochopení souvislostí a dalších osudů a osobnosti Syda Barretta doporučuji můj článek o prvním albu Pink Floyd Piper at the Gates of Dawn) absolvoval Barrett nedlouhý pobyt v cambridské nemocnici na oddělení psychiatrie, kde se ho snažili dát dohromady z následků, které na něm zanechalo užívání LSD. Na konci roku 1968 se Syd vrací zpátky do Londýna v docela dobré kondici, rozhoduje se pokračovat v kariéře muzikanta a začíná skládat nové písně. Pokouší se poté oslovit EMI, u kterého nahrál společně s Pink Floyd jejich první album, ale přestože byl v té době pořád výrazná osoba londýnského undergroundu a hudební scény, nevítají ho zrovna s otevřenou náručí, o Sydovi koluje mnoho šílených historek a navíc na Abbey Road mají dobře na paměti jeho řádění. Nakonec se ale dohodne s Malcolmem Jonesem, šéfem labelu Harvest, dceřinné společnosti EMI, která se specializovala na vydávání progresivních undergroundových rockových kapel (v té době rovněž Pink Floyd), který byl Sydem doslova nadšený, zvláště proto, že Syd v té době nebyl tím šíleným maniakem se kterým se nedá vůbec domluvit, o čemž slýchával, ale byl celkem v pohodě a navíc pořád slavná rocková hvězda. Začalo se proto nahrávat pod Jonesovým vedením na Abbey Road v dubnu 1969, kde v té době nahrávali také Pink Floyd soundtrack k filmu More a zároveň svojí novou řadovku Ummagumma. Zpočátku šlo nahrávání hladce, hned první den udělali spoustu práce. Na další natáčecí dny pak Syd přivedl doprovodné muzikanty z jazzrockové formace Soft Machine, dále také svého kamaráda, mladého bubeníka Jerry Shirleyho a dalšího bubeníka, Johna Wilsona z kapely Joker´s Wild, ve které dříve hrával také David Gilmour. Ten nakonec Sydovi vypomáhal s nahráváním a produkováním také, stejně jako další člen Pink Floyd, Roger Waters, oba se taktéž podíleli na produkci. Nahrávaní mělo trochu zvláštní formu, Syd zpočátku písně nazpíval s doprovodem akustické kytary a poté se na to dotáčely další nástroje, včetně bicích, a producenti (ze Syda se snažilo vymáčknout to nejlepší na střídačku víc lidí, z kromě zmiňovaných Jonese, Gilmoura a Waterse nahrával také pod dohledem Petera Jennera), což bylo občas poměrně obtížné, protože v hudbě Syda vládla jakási podivná anarchie, a nahrávání s Barrettem se postupem času stávalo těžším a těžším. Ale zpočátku šlo vše jako po másle. Písně na albu jsou více akustické než na albu Piper at the Gates of Dawn, povětšinou byly skládány na akustickou kytaru a výsledek je takový zvláštní psychedelický folkrock. Takovou klasickou ukázkou, v jakém duchu se první Sydovka sólovka nese, je hned úvodní píseň Terrapin. Další, zvláštně chaoticky znějící píseň No Good Trying je pak jedna z těch, na kterých se podíleli jako doprovodní muzikanti Soft Machine, stejně jako Love You. Jen výjimečně je na albu slyšet zkreslená kytara, nejvíce určitě v následující No Man´s Land. Většinu písní přinesl Syd již coby hotové, ale například Here I Go je jednou z vyjímek, vznikla prý kompletně ve studiu během krátké chvíle a Syd napsal texty doslova na koleni, a při nahrávání je poté četl ze stojánku. Jakmile Pink Floyd dotočili nahrávání alba More, začali Gilmour s Watersem pomáhat Sydovi s nahráváním. Pod jejich vedením se nahrála například píseň Octopus (původní název této písně byl Clowns and Jugglers) s naprosto ujetými bizarními texty, zjevně narážející na stavy na LSD. Další takovou byla Golden Hair, jejíž texty pocházejí z básně Jamese Joyce, kterou Syd v podstatě zhudebnil, a truchlivá pecka Long Gone. Ke konci nahrávání se ale u Barretta opět začíná projevovat to co dříve, nahrávání se začíná protahovat, a u nahrávací společnosti se začínají bát o dokončení alba, jehož nahrávání už spolykalo dost finančních prostředků, proto začínají tlačit, aby se deska dokončila co nejdříve. Najednou byl před Sydem a jeho pomocníky poslední nahrávací den, dokončovalo se vše ve spěchu a ve studiu zavládl chaos, na což bohužel dost doplatily zjevně nedotažené She Took a Cold Look, Feel a If It´s In You, všechny nahrány narychlo poslední nahrávací den, tedy 6. července 1969, což je velká škoda, kdyby se těmto písním věnovalo více času, jsem přesvědčen o tom, že by ze všech třech byly nakonec taktéž výborné nahrávky, takhle působí poněkud rozpačitým dojmem, Syd často velice ujíždí v intonaci, dělá chyby, v She Took a Cold Look je dokonce slyšet, jak otáčí stránky s textem. Ale co doplatilo na chaos ve studiu nejvíce byla píseň Opel, která byla nahrána již na počátku tvorby desky, byla jednou ze Sydových nejoblíbenějších, a na kterou se nakonec úplně zapomnělo a nebyla tak na album zařazena! Vyšla až o mnoho let později na stejnojmenné kompilaci spolu s dalšími nevydanými písněmi Syda Barretta, v 80. letech, kdy žil Barret již dávno v ústraní, uzavřen doma v Cambridgi před okolním světem. Jako poslední byla na album nakonec zařazena citlivá skladba Late Night, nahraná v květnu 1968. Syda zde napadlo, že by se sem hodila slide kytara, ale protože nebyl po ruce bottleneck, nahrál prostě kytaru s pomocí zapalovače.

Album bylo vydáno 3. ledna 1970, dostalo název The Madcap Laughs, přeloženo do češtiny Blázen se směje, vcelku příznačný název. :-) Ohlasy na totu album, i kritika, byly vesměs kladné. Obal k němu dělal kdo jiný než Strom Thorgerson. Fotka pochází ze Sydova bytu v londýnské čtvrti Earls Court Square. Pokud vás překvapuje zvláštní podlaha, na které tam Syd sedí v podřepu, nejste sami, samotného Thorgersona do překvapilo taky. Byl dohodnut s Barrettem že fotku udělají v jeho bytě, a než tam přišel, Syda napadlo udělat na podlaze oranžové a fialové pruhy. A Thorgerson byl spokojen, protože na focení se Syd připavil dobře, jinak v jeho bytě býval totiž dost velký nepořádek. Nakonec tak i přebal alba působí velmi příjemně.

The Madcap Laughs je pozoruhodné a zvláštní album, na první poslech nejspíš moc nezaujme, ale s dalšími a dalšími poslechy začínají písně zalézat hodně pod kůži, a nakonec zjistíte, že je skvělé. Nečekejte zde žádné instrumentální výkony nebo převratné hudební nápady. The Madcap Laughs obsahuje bizarní smutnoveselé písničky, které odrážejí Sydovu genialitu ruku v ruce se šílenstvím. Ve většině z nich se skrývá něco zvláštního a nepopsatelného. Barrettovy skladby jsou opravdové, osobní, v každé z nich nechává Syd Barret kus sebe, a to je to, co je na nich okouzlující, jejich opravdovost, upřímnost, citlivost, nálada. Žádné falešné hrané emoce některých současných numetalových kapel, ale opravdové pocity, písně a texty vycházející ze skutečného nitra jejich skladatele. Podle mého názoru byl Syd Barrett génius a měl opravdovou duši umělce. Nejradši bych dal hodnocení nejvyšší, ale vzhledem k nedotaženosti některých písní to udělat nemůžu. To ale nic nemění na tom, že The Madcap Laughs je výborná deska, která chytne za srdce.

se souhlasem autora převzato z >> odkaz

» ostatní recenze alba Barrett, Syd - The Madcap Laughs
» popis a diskografie skupiny Barrett, Syd