Fates Warning / Parallels (1991)

Kdyby v roce 1997 nevyšlo A Pleasant Shade Of Grey, tak je toto album asi nejlepším počinem v celé kariéře Fates Warning.

Na kapele bylo na předchozích dvou deswkách - No Exit a Perfect Symmetry, že se trochu hledá a že nemá stále zcela jasno jakým směrem se bude ubírat. Na Parallels konečně ukázali svůj budoucí klasický matematický metal.

Zvuk každého člena je zcela podřízen ucelenosti a účelnosti a nikdo z hráčů se příliš nevyžívá v nějakých šílenostech. Tady by se hodilo přirovnání k Tool, jelikož i u nich je hra každého člena zcela podřízena ucelenosti zvuku kapely. A to neznamená, že by v ani jedné ze dvou mnou zmíněných kapel nebyli skvělí instrumentalisté. Jim Matheos, mozkový trust FW, je podle mě naprosto vynikajícím kytaristou, jenže nedává to nějak okázale najevo.

I Ray Adler se konečně rozezpíval do vynikající formy a oproti předchozím albům se dosti i zlepšila inženýrská práce a máme na podnose výtečné prog-metalové album s vynikajícím zvukem a jaké je album samotné.

První píseň je pouze rozehřívající, pomalu nás navnaďuje i druhá Life Still In Water. Pak přichází pro mne zcela nepochopitelný zkrat. Eye To Eye se totiž příliš podobá zvuku pop-metalových kapel té doby. Už jen ten úvodní riff si stačí poslechnout. Pokud se ale přes toto přenesete čeká vás metalový masakr. Eleventh Hour a Point of View vás nenechá vydechnout a někteří lidé mohou jen nevěřícně kroutit hlavou, že něco takového doopravdy vzniklo. FW následně nás nechají vydechnout u We Only Say Goodbye, aby nám následně zahráli metal a la Iron Maiden, což ovšem podle mě není vůbec na škodu. The Road Goes On Forever nás krásně vyvede na "věčnost" a konečně si po tomto téměř veledíle můžeme vydechnout.

Sice tady přede mnou lidé dávali 5 hvězd, ale já dávám za 4****

» ostatní recenze alba Fates Warning - Parallels
» popis a diskografie skupiny Fates Warning