Iron Butterfly / In-A-Gadda-Da-Vida (1968)

Druhá deska Iron Butterfly je známá především díky rozsáhlé titulní skladbě. Váže se k ní množství historek, jak už to u podobných kultovních skladeb bývá. Že kvůli prodejnosti zkrácené singlové verze vzniklo ocenění Platinová deska (to je dost pravděpodobné), že nicneříkající název vznikl tak, že zpěvák Doug Ingle byl při natáčení zpěvu tak sjetý, že nedokázal vyslovit In the garden of Eden - pravděpodobnější je, že se někdo při zkoušce přeslechl a název zkomolil a kapela u něj zůstala. Že sedmnáctiminutová verze je nahraná na první 'take' - původně měla trvat tak dvě minuty, jenže při zvukovce zvukař neustále šteloval korekce, takže po odehrání vlastního schématu kapela začala improvizovat a bylo to tak dobré, že to nachali být (ta je obzvlášť kuriozní).....No, nechme být. Skladba je to hodně hustá. Klávesové arpegio na začátku a poté zlověstný monotónní riff, zvlášťní, jakoby nevýrazný, ničím nepřikrášlený syrový vokál...a poté sóla - hammondky, kytara (sedmnáctiletý houslista Erik Brann hrál na kytaru údajně pouze tři měsíce), poté bicí - a to je lahůdka! Ron Bushy své sólo vystavěl jako samostatnou skladbu. Nemá zapotřebí předvádět kulometné přechody, sextolové běhy a 'traktory' jako jiní, ale o to víc přemýšlí. Ztišuje, nasadí jakousi smyčku přes přechody, kterou podporuje tepem kopáku, po pár minutách se připojí Ingle s hammondkami a kapela se přes snovou hypnotickou pasáž, rušenou kytarovými hluky, postupně gradující a víc a víc noiseovější, vrátí zpět k původnímu tématu. Možná tou psychedelickou improvizací připomenou barretovské Pink Floyd. Přál bych si to slyšet v šedesátémosmém naživo, nejlépe pod vlivem:-).
Ale ani zbytek desky není k zahození! První dvě skladby by leckomu mohly navodit bezstarostnou sixties náladu - doprovodné falzetové sbory, chytlavé melodie - někde jsem četl, že prý skladatelsky nebyli žádní zázraci, no, posuďte vlastní poslechem, podle mě sází jeden hit za druhým. A jako instrumentalisté mají také co nabídnout. Především neustále pohyblivá melodická basa Lee Dormana. Jediný, kdo tomu dodává něco rušivého, je při prvních posleších noisemaker Erik Brann. Ale i na jeho zfetovanou kytaru si zvyknete.
Teprve při třetí skladbě Mirage začne být jasné, že s těmi chlapci až taková sranda nebude. Dostaví se neurčitý pocit strachu, případně zděšení. Tajemná atmosfára písně Vám zůstane ještě dlouho v hlavě. Vše pak ztvrdí závěr první strany - kakofonická vypalovačka Are you happy? s obzvlášť zastrašujícím úvodem.
Skladba před ní - Termination - má opět chytlavý odsekávaný riff, jen je odlehčená vyhrávkami na kytaru (aby se nezdálo, že na ni Brann neuměl, tak v každé skladbě má přichystané nějaké ty vyhrávky, připomínající klasiku) a hlavně krásnou poklidnou závěrečnou pasáží.
Neměl jsem dříve rád, když někdo pokládal IB za pionýry heavy metalu (ani teď si mi to moc nelíbí, ale budiž), ale v něčem tomu rozumím - temné sekané riffy, syrový zvuk a celková atmosféra mají s pozdějším metalem opravdu něco společného.
Mimochodem, In-a-gadda-da-vida se dočkala svého uznání i v Simpsonech - ten díl si přesně nevybavím, ale varhanici při mši jsou podstrčeny noty, podepsané jako I. Ron Butterfly, načež píseň celý kostel sborově odzpívá.

A je to jedna z řady 'Železných' kapel:-)
A kdyby měl někdo výhrady k značnému množství 'že' na začátku tohoto mého výlevu (heh!), tak to je schválně:-). Že?

» ostatní recenze alba Iron Butterfly - In-A-Gadda-Da-Vida
» popis a diskografie skupiny Iron Butterfly