Pink Floyd / The Division Bell (1994)

Já bych byl jen zvědavý, co by většina fandů říkala, kdyby Pink Floyd nahráli album zcela odlišné od jejich předchozí tvorby - třeba v duchu příklonu k moderním technologiím nebo desku s vlivy grunge - k tomu by v roce 94 určitě podmínky byly. Takhle PF vydali desku, která bohatě čerpá z jejich desek ze 70. let (neustále tam slyším asociace na Meddle, Wish You Were Here - tohle album zvláště), a na tom se myslím nedá vidět nic podivného. Gilmour má svůj jasný rukopis, na kterém si vybudoval obrovský respekt a podle mého není důvod jej nějak zásadně překopávat. Album je vybroušené hráčsky i zvukově, a tak jeho jediným problémem je, že v době svého vzniku už prostě nebylo zásadní, stylotvorné ani překvapivé. Tolik diskutovaná skladba Take it Back sice vyznívá na poslech náramně, jenže je to v podstatě přearanžovaná Where the Streets Have No Name od U2 - což je v případě kapely formátu PF poněkud politováníhodné. Že by pocta? Inspirace? Těžko říci, ale jisté je, že U2 jim trochu vrátili prokázanou poctu na desce All That You Can´t Leave Behind, kde se nachází hned několik zjevných floydovských momentů... Jinak jsou skladby velice vyrovnané a svým dalekosáhlým emocionálním a hudebním dopadem vybočuje jen poslední hymna High Hopes, určitě vrchol tvorby post-watersovského období kapely. Čili co říci na závěr? Division Bell je hudebně zcela klasická deska Pink Floyd s dobově moderním zněním a množstvím koncertních hitů, která je ale vydaná v době, kdy svoje zásadní příspěvky do rockové historie měla kapela dávno za sebou.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Division Bell
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd