Gentle Giant / Acquiring the Taste (1971)

V průvodním textu na druhé desce Gentle Giant se můžete mimo jiné dočíst, že album nahráli s úmyslem boření hranic mezi styly za cenu, že nebudou populární. Nevím, jak ve své době, ale osobně jsem se setkal jen s jediným člověkem, který je znal (bez mého doporučení:-)). Přitom v roce 1995 probíhala anketa, zaměřená na vyhledávané sběratelské kousky. GG se z pěti set interpretů umístili na 75. místě. Což není špatné, navíc v té době už patnáct let neexistovali.

Od prvních tónů je slyšet, že album je daleko více experimentální, než debut. Přibylo psychedelických zvuků, nenajdete vlivy blues ani soulu (čímž se v roce 1971 museli vzdálit úplně všem tehdejším kolegům), zato vlivů moderní vážné hudby, jejích kompozičních postupů a bizarní nástrojové výbavy je tu dost a dost.

Každá skladba je něčím jedinečná. Pantagruel's Nativity - jedna z mých nejoblíbenějších - překvapí moogem, propletenými klasicistními trojhlasy, sólem na vibrafon, hutnými riffy a nadpozemským Kerryho hlasem. Už v té je tolik nápadů, že by z toho jiní udělali celou desku.
V Edge of twilight si vyslechneme obzvlášť nezvyklé aranže. Zřejmě inspirace expresionismem - atonální zpěv, housle, klarinet, perkuse, akustické kytary. Zvláštně tajemnou a zasněnou atmosféru doplňují trojhlasy a Kerryho vokál. Filmová nebo scénická hudba.
Zato The house, the street, the room! Tak tady čeká úderný riff, Derek u mikrofonu, ale i bizarní mezihra s trumpetou, zvonkohrou, flétnou, cemballem a kytarou. Že to zní divně? Zní. Pro větší zmatek to pak taky vystřídá rocková pasáž, pohoda. Přitom nijak nestravitelné, jen nečekané.
Titulní skladba je krátká instrumentálka se značným množstvím podivných klávesových zvuků.
Wreck? Další hutná riffovka (s mezihrou na zobcovky, housle a cemballo a krásným kytarovým sólem) a středověkou atmosférou. Ten riff se Vám zareje okamžitě do hlavy. Zpěvaci se tentokrát střídají, jinak asi nejjednodušší skladba celé desky.
Úvod The Moon is Down obstarají saxofony, skladba je v podobném duchu jako Edge of twilight. Opět zvláštní trojhlasy. Rozjímavou atmosféru přeruší rychlejší colloseovsky-vážněhudební mezihra v šestidobém metru s harmonizovanými saxofony a sólem na klávesy. Nádhera!
V Black Cat zpívá Phil Shulman, pěkně použité housle a mňoukající kytara Garyho Greena. Originální. Samozřejmě nechybí 'dodekafonická' mezihra.
V závěrečné Plain Truth se vyřádí Ray Shulman na housle s kvákadlem. Podobně chytlavá jako Wreck a to ani nevadí, že je z větší části na pět.

Acquiring the taste tedy rozšiřuje hranice. A to způsobem neopakovatelným a hlavně neopakovaným. Nikdy u nich nejde o exhibici, hledání v jiných stylech je součástí jejich projevu. Každá deska GG představuje naprosto ucelený tvar, s každou nabalují nové a nové vlivy. Těžko u nich hledat nějaký vrchol (muselo by to být minimálně prvních sedm alb:-)). Jedna z mých oblíbených, takže *****. Taky Vás tak dostala?

» ostatní recenze alba Gentle Giant - Acquiring the Taste
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant