Traffic - Welcome to the canteen (1971)

Je zaujímavé, že na obale prvého živého albumu od Traffic nie je názov skupiny. Obsahuje iba mená všetkých členov a motívom je posedenie v jedálni. Ako menu sa tu servíruje šesť chodov. Jedno je jasné, z celého vystúpenia vyžaruje pohoda. Úvodná skladba Medicated goo má niečo z Allman Brothers Band. Pre mňa má najsilnejšiu atmosféru Masonova balada Sad and deep as you. Akustická gitara, skvelá chmúrna flauta a rovnako zosmutnený spev, nádhera. Vlastne kvôli nej som si tento album zohnal, zaujala ma na živom albume Gov’t Mule z roku 1999 a chcel som ju mať aj v origináli. Prevládajúce akustické nástroje nedokážu zatajiť určité pnutie, ktoré vyžaruje zo zdanlivo pokojnej veci Forty thousand headmen, v refréne to skupina vybalí na plné gule, čo viac si priať. Winwoodove klávesy načnú ďalšiu náladovú Allmanovku, a síce Shouldn't have took more than you gave. Človeku sa nechce veriť, že ide o Britov. Mason si v nej schuti zasóluje na elektrickej gitare, čo je príjemná zmena. A nastupuje dobové koncertovanie (čiže dlhé skladby plné „džemu“). Megahit Dear Mr. Fantasy má jedenásť minút, celá kapela fičí ako o život, elektrická gitara sóluje o sto šesť, a predsa z toho vyžaruje neuveriteľná ľahkosť a dobrá nálada. Záverečný bluesovo obopnutý džem Gimme some lovin' mi pripomenul, že som ešte nepochválil rytmiku, obzvlášť perkusionista je skvelý. Deväť minút uplynie ako voda, škoda, podobné inštrumentálne prepletanie by som vydržal počúvať pokojne ešte raz toľko. Allman Brothers Band schválne nespomeniem, ale vedzte, že podobná atmosféra sa na koncertoch často nepočuje a isto nie je dielom náhody. Traffic je výborná skupina a jej nádherný koncertný zážitok sa skvelo trávi. Milovník živých albumov, ako napríklad ja, si príde na svoje.
reagovat

Petr Gratias @ 03.02.2012 13:16:34
Zajímavé postřehy a pohledy na tohle album, Hejkale!
Traffic byli výtečná kapela a neodmyslitelně patří ke koloritu šedesátých a první poloviny sedmdesátých let.
Muzikantsky velmi citlivě pojednávaná témata s velkým hudebním přesahem.
V sedmdesátých letech nepodlehli žádným módním trendům art rocku nebo jazz rocku a jeli si po své linii dál.
Vstřebali spoustu hudebních vlivů, ať už to byla móda, nebo hledačské přesvědčení a stali se osobitým hudebním sdružením.
Winwood byl opravdový multiinstrumentalista a vynikající zpěvák, rovněž Capaldi a Wood měli výrazné hráčské zázemí a propojení s etnickými percussion Reeboba Kwaaku Baaha a baskytarou Rosko Gee... dobrý recept, i když prodeje jejich alb měly velké výkyvy.
John BarleycornMust Die (1970) se stále pro mě Number 1. - třebaže mám od nich i další alba.
Obecně soudím, že jsou dnes klasiky, ale bohužel na druhé straně si myslím, že je jejich přínos doceněný asi jen zpoloviny.
Myslím, že i tento projekt je hodně zdařilý.