Slayer - Divine Intervention (1994)

Tahle deska měla reagovat na nástup moderních metalových proudů v první půli devadesátek. Ačkoli album sklidilo i kritické reakce, nakonec jsem si k němu našel cestu. Ukázalo svěží tvář zavedené kapely na prahu nové kovové éry.

Nástup Killing Fields je jedním z nejfamóznějších u těchto kalifornských zabijáků, novic Bostaph za bicími se blýskne úvodní nesmrtelnou salvou a pak už se do nás zakusují nezastavitelně se dopředu prosekávající zemité kytary a naléhavý Arayův řev. Ano, cítíme tu kořeny Slayer, ale i otisk moderny, kterým v době vydání nemohli uniknout. Zrychlení a Arayův děsivý štěkot s drtivým sólem vás zkrátka smete jako vítr pastoušku. A zvedat se není moc kde - Sex, Murder, Art se po pomalejším riffovém rozběhu odpálí do slayerovského sprintu. I tady je lehký otisk moderny, hardcoru a punku, který se měl více uplatnit na albu dalším.

Fictional Reality šlape od první sekundy díky Bostaphově metronomickému bušení jako smrtelný hodinový strojek, od něhož se odlupuje zákeřný a drsný Arayův zpěv a děsivá sóla, z nichž hlavně ta Kingova jsou proslulá nemelodickým děsem. Prostředek dá vyniknout hutnosti a riffu, který vás vystřelí rychleji než raketový motor. Dittohead je nekompromisní splachovák, vyvedený v duchu řady skladeb třeba z Reign in Blood, i tady si ale pánové našli prostor pro citlivé zpomalení a zhutnění a Hannemanovo melodické sólo.

Titulní hymna patří k nejsilnějším položkám v bohaté slayerovské produkci. Houpající se riffy na pozadí Bostaphovy ultrakanonády, gradace do tíživých a těžkých riffů, na které se perfektně napojují akustické mezihry, smetené a spálené na prach Arayovým pekelným řevem. Skladba, ukazují talent čtveřice ve smrtelné výstavbě a vrstvení vražedných motivů, umocněná dalším parádním Hannemanovým sólem.

Circle of Beliefs je kolotočem rychlých, modernou líznutých riffů a Arayova všudypřítomného štěkotu, kosícího ubohé posluchače jako kulomet. Je tu záplava drsných sól, možná tu chybí nějaký zásadnější nápad, takže v porovnání s mocnou titulkou mi vždycky přišla trochu slabší. Zato SS-3 se rozjíždí pomalu, pak si pánové vymysleli neodolatelný tempový motiv, navíc se zajímavým motivem Heydricha a Prahy (název byl číslem jeho auta). Klasická slayerovina s dokonale trefenými rychlostními zlomy.

Serenity in Murder - tady poznáváme Slayer v moderním hávu, Araya používá vedle řevu i cosi vzdáleně podobného melodickému zpěvu, tempo je na zabijácké poměry spíš střední a v závěru se rozprskne paprsek šílených kytarových sól. 213 je krásnou ukázkou nové práce s atmosférou. Slayer v doomovém hávu? Proč ne - nástup mohutných riffových hradeb s duchem dávných sabbatů trochu připomíná památnou Seasons in the Abyss. Disonantní kytary, skvělé bicí, až plasticky včleněné do zbytku nástrojů a pak klasické sešlápnutí plynu v mocné záplavě zuřivě sekajících kytar. Změny nálad a motivů jsou zpracovány do posledního detailu a je tu další vražedný motiv - tentokrát Jeffreye Dahmera. Mind Control je stručnou, až na punkovou dřeň osekanou mlátičkou, zatloukající vás tři minuty nekompromisně pod zem. Ale nemějte obavy, i zde vyplouvají patentní slayerácké motivy... Rána kladivem, amen, konec.

Album je jinak koncipováno a provedeno, skoro nulové pauzy mezi skladbami vytvářejí neurotické napětí, známé třeba i z alb božské svorky Meshuggah. Slayerovský zvuk je sice přítomen, přesto byl posunut více moderně a lehce pročištěn, ale i zhutněn, byly využity atmosférické prvky dosud neslyšené i zvolnění. A novic Bostaph? Mám pocit, že v některých pasážích svého slovutného předchůdce ještě překonal. Je to právě on, kdo žene tohle vynikající dílo do klasického slayerovského času 34 minut.
reagovat

horyna @ 02.04.2017 09:53:17
Slayer byli jednou z prvních metalových kapel u mne doma, kolik mi bylo, 14,15 max. South... a Seasons jsem žral dlouho, určitě jde o jejich nejlepší a nejsofistikovanější díla. Dobrý kytarový tandem, melodie, riffy i sóla prostě za jedna. A bicí s hvězdičkou. O další už jsem zájem nejevil a dnes jsou mi spíš k smíchu, hlavně Kerry svou pózou. Hanneman ho ce se týče nápaditosti vždy zastínil. Nechápu, jak v těch letech můžou hrát stále tak tvrdou muziku, ale oni jsou schopni i v sedmdesáti stále dhrnout ten svůj Thrash:-)
Přesto Easy díky za připomínku, jsem ale moc rád, že dnes jsou mé hudební choutky naprosto vzáleny této bezbřehé agresi a "hudebnímu násilí". Postupně jsem došel k přesvědčení, že s věkem se hudební názor hodně mění a vývoj nezastavíš. Podobnou muziku už dávno neposlouchám a někdy se podivím, že to ti "starší" stále dávají :-) Nejspíš srdcaři.