Giles, Giles & Fripp - The Cheerful Insanity Of Giles, Giles & Fripp (1968)

Robertu Frippovi se po celou jeho hudební kariéru daří unikat "strašáku" konformity. Nesnadno se ve světě progresivního rocku hledá větší vizionář - a zároveň také větší podivín. Nezkrotně tvořivý duch asi musí být vždy nějak vyvážen. Do povědomí svých příznivců se poprvé výrazně zapsal na debutu kapely King Crimson, jednoho ze zásadních progresivních spolků přelomu 60. a 70. let. První studiová nahrávka, na které figuruje jeho jméno, však vznikla o více než rok před crimsonovskou prvotinou. Jedná se o jediné album skupiny bratří Michaela (bicí, zpěv) a Petera (basa, zpěv) Gilesovic, kteří k sobě Frippa přibrali, ač původně hledali zpívajícího klávesistu (a Fripp neovládal ani jedno z toho). Na jaře roku 1968 pak nahráli desku s praštěným názvem The Cheerful Insanity of Giles, Giles and Fripp.

Album je to rozhodně netuctové - ale co taky od něčeho, na čem se Fripp podílel, čekat. Ve třech lidech (doplněných samozřejmě s množstvím hostů) dokázali hudebníci vytvořit nadmíru kreativní a členité aranže, které rozhodně nenudí. Inspirace členům kapely rozhodně nechyběla - občas jí ale nejspíše bylo tolik, že se motivy na desce rozbíhají všemi možnými směry a dohromady tvoří ne úplně konzistentní směsici. Nu jen považte - některé skladby (North Meadow, Digging My Lawn či Erudite Eyes) vcelku sympaticky koketují s jazzem. Zvláštní (jakoby canterburská) melodika charakterizuje písně Call Tomorrow a How Do They Know, vedle nich tu zase máme umravněnou psychedelií ovanuté kousky jako Newly-Weds nebo Thursday Morning.

Vším výše zmíněným se se proplétají šedesátkové cajdáky se smyčci a popovými dívčími vokály (One in a Million, Little Children a obzvláště příšerná The Sun Is Shining). Na druhou stranu tu najdeme i náznaky budoucího "crimsonovského" stylu ve skladbách The Crukster a Elephant Song. Zcela mimo ostatní skladby na desce pak jde plně instrumentální věc Suite No, 1. kombinující kontrastní kytarové a piano-mellotronové pasáže v příjemné adaptaci postupů klasické hudby. Z bonusových skladeb sluší zmínit především ráznou a saxofonem ozvláštněnou She Is Loaded, ale i o něco zasněnější Under the Sky se šveholící flétnou má něco do sebe.

Nejspíše ve snaze dodat albu nějaký jednotící koncept pánové obě strany desky prošpikovali mluvenými vsuvkami. První stranu "obohatila" Sága Rodneyho Toadyho, tlustého a ošklivého chlapce, kterému se děti smály a jeho maminka ho utěšila tím, že si jednoho dne vezme tlustou a ošklivou dívku, stejně jako to kdysi udělal jeho tlustý a ošklivý otec. Ještě dementnější vsuvky na B-straně pak v neustále deformovanějších hlasových polohách referují o tom, že "Znají muže, který se jmenuje prostě George".

Jak takovýto stylový a koncepční galimatyáš ohodnotit? Mám pocit, že z obalu alba široce se usmívající Fripp má radost právě z rozpaků recenzentů, kteří tento jazz-pop-rockový guláš ochutnali a nevědí, zda jim z něj udělalo zle, nebo jestli chtějí ještě. S přihlédnutím ke stylové nejednotnosti a rušícímu mluvenému slovu budu tentokrát přísný. Protože na čtyři podle mě deska nemá a trojkový průměr se pro takový rebelantský obsah nehodí, dostanou Giles, Giles & Fripp od mé maličkosti hvězdičky dvě. A přeberte si to jak chcete.
reagovat