Tangent - Down And Out In Paris And London (2009)

Jestli si to dobře pamatuji, tak pátá deska The Tangent měla být spojením Andyho Tillisona a kapely Beardfish. Jenže okolnosti tomu nepřály, myslím, že tenkrát byla nějaká krize v hudebním průmyslu, a tak z toho sešlo. Už tu nejsou ani muzikanti z rodiny The Flower Kings a mám dojem, že deska celkově vznikala ve skromnějších podmínkách. Tenkrát jsem od ní ani moc neočekával. V kapele se objevila nová rytmika - baskytarista Jonathan Barrett (dříve hrál s Tillisonem v Po90) a bubeník Paul Burgesse (pro mě neznámý, hrál s 10cc, Camel nebo Jethro Tull)- z dřívější éry kapely Guy Manning (akustická kytara, doprovodné vokály) a Theo Travis (flétna, saxofon). Velkým překvapením pro mě byla absence kytaristy nebo spíše to, že kytaru nahrál sám Tillison (jenom v jedné skladbě hostuje Jakko M. Jakszyk). Použití rozmazané fotografie na obálku nečiní desku přitažlivou ani po vizuální stránce. Prostě jsem měl tenkrát z nahrávky dojem lacinějšího produktu, který byl vydaný, aby něco vyšlo a přineslo nějaký zisk. Ať už to tak bylo nebo ne, po hudební stránce je to pro mě lahůdka (dnes už prověřená časem) a patří mezi moje nejoblíbenější desky The Tangent, která se mi líbí od začátku do konce, i když jsem se k tomu musel postupně proposlouchat. Opět tu máme na klávesách hodně postavený progrock hodně říznutý jazzrockem a asi i nějakou tou improvizací, ale zní to přeci jen trochu jinak. Nejde o zásadní změnu, která by snad dosavadní fanoušky mohla odradit, ale jiné to je. Třeba pomohlo i to, že to není pojaté tak velkolepě jako v minulosti, přesto skladby nepůsobí nijak ochuzeně a možná ještě víc vynikají instrumentální kvality všech muzikantů. Jakmile mě u nějaké desky začne bavit zvuková stránka, resp. poslouchání jasně čitelných jednotlivých nástrojů, je to pro mě vždycky plus a přesně tohle je právě případ takové nahrávky. Jak mi bylo líto, že už tu není Jonas Reingold, tak Barrettovu baskytaru jsem si také velice oblíbil. S bubeníkem se výborně doplňují a nakonec ani ta kytara není špatná, ačkoliv tu není tím hlavním. Samozřejmě převládají klávesy, kde je Tillison přeci jen jistější. Zpěv nemá cenu moc řešit, takový prostě k The Tangent patří, ale tady ho i docela beru. Ale hlavně všechno dohromady zní úžasně, pestře, i dlouhé skladby dávají smysl, rozdílné pasáže na sebe přirozeně navazují a není tu nic zbytečného. Dobře, trochu slabší se může zdát Everyman's Frogotten Monday, ale to je bonus navíc (chybí asi jenom na US verzi alba), i když v tracklistu zařazený jako předposlední. Skladba je poctou Richardovi Wrightovi z Pink Floyd. Ani po osmi letech od vydání se mi tato deska nelíbí o nic méně a je prostě výborná. Doporučuji k vyzkoušení i těm, které třeba jiné nahrávky kapely moc nechytly.

reagovat

horyna @ 06.11.2018 11:59:25
Skvostná nahrávka až na jden kaz. Deska má špatně nazvučený jeden z činelů, je slyšet jakási divná řinčivá ozvěna, také jste si toho všimli? Dost to kazí celkový dojem, nejvíc to je slyšet v úvodní skladbě. Má s tím někdo z vás tutéž zkušenost?

Pegas @ 06.11.2018 16:34:47
Toho jsem si nikdy nevšimnu, naopak rytmiku u téhle desky jsem si vždycky užíval. Můžeš přiblížit čas, kde to slyšíš?

horyna @ 06.11.2018 17:32:12
Ahoj Peťo: nemám teď cédo u sebe, ale je to hned v první skladbě při úderech do činelu v rozjezdu skladby. Mám nejspíš klasické první vydání-digipack s bonusem a ty? Schváně to vyzkoušej, ale asi by si toho všimnul už dřív.

Krásná hudba, překrásná muzika naplňuje tento zářný kotouč a neoddiskutovatelný klenot diskografie Tangent. Při hudebním a hlavně textovém obsahu třetí kompozice Perdu Dans Paris- si člověk nemůže nevzpomenou na toto malebné město, prodchnuté hmatatelnou historií, naplněné krásnou architekturou či vonícím květenstvím v rozlehlých parcích. Muzea plna drahocených pokladů a hodnotných výtvarných děl, rozlehlé bulváry i náměstí, po kterých se procházeli tehdejší velikání jedinečné hudební estetiky- César Franck, Claude Debussy a mnozí jiní, na tohle všechno a mnohá a mnohá další místa a vjemi si člověk musí zavzpomínat při poslechu tohoto nosiče.

Už něžný tón kytary a její melodie na mě vždy působí velice intenzivně, následný jazzový zápas nesoucí v sobě sílu protrhnuté přehradní hráze a klavírní běhy spolu s flétnovým motivem dodávají písni na patřičné intenzitě, no a když se Theo Travis opře do svého saxofonu a kapela ve svých instrumentálních eskapádách nehodlá polevit, rázem píseň Where Are They Now? dostává pěkný šmrnc, uvolnění přeci přichází, nesou ho na svých bedrech hypermoderně znělé klávesy a těch necelých dvacet minut uteče jako voda.
Prog-rockový uragán prezentuje Paroxetine-20mg- Canterbury jí kouká z bot, ovšem zvukově je plně příslušná naší době, Andy loudí z keyboardového spektra zvuky na hranicí poslouchatelné únosnosti. Silně osobitými vyjadřovacími schopnostmi je schopna nás zasáhnout ona třetí píseň, zmiňovaná v začátku recenze, mou osobou oblíbena Perdu Dans Paris- kytarové předivo v sousedství citelné rytmiky a klavírní melodie, intenzivní vokální položení do písně, jež v zápětí opajcuje překrásné saxofonové sólo, spolu vytváří atmosféru plnou vzpomínek a asociácí.
Celistvý a nesmírně soudržný celek The Company Car- si jen tak volně brouká basovou linkou a dýchajícím saxofonem, v divákovi se zhmotňují romantické pocity, až do chvíle, kdy instrumentálně navýsost vyspělí hráči, plně zabřednou do orgií a jedinečného souznění se svými nástroji.
Začátek Everyman's Forgotten Monday- reflektuje vesmírný koráb letící nekonečným prostorem, až kamsi za hranice naší soustavy, rockovější náboj prostoupený dechovými i strunnými sóly si volně řídí svoji cestu temnotou.
Šestá Ethanol Hat Nail (Canterbury Sequence Vol. 2) - nastolené geometrické údery moderní technologie rozpouají tu patřičnou bouři vášní i do závěru tohoto alba, přesto z písně nepřestává čišet vzletná lehkost s jakou se kapela baví po celou dobu zhruba hodinové kolekce.

Tangent komponují, hrají a předvádí se malebnou lehkostí, která nepřestává posluchače překvapovat a to nemluvím o převeliké spoustě kvalitních nápadů jimiž pánové disponují. Tuto nahrávku si prostě užít musíte a prožít můžete. Skvělá práce.
reagovat