Tangent / Down And Out In Paris And London (2009)

Jestli si to dobře pamatuji, tak pátá deska The Tangent měla být spojením Andyho Tillisona a kapely Beardfish. Jenže okolnosti tomu nepřály, myslím, že tenkrát byla nějaká krize v hudebním průmyslu, a tak z toho sešlo. Už tu nejsou ani muzikanti z rodiny The Flower Kings a mám dojem, že deska celkově vznikala ve skromnějších podmínkách. Tenkrát jsem od ní ani moc neočekával. V kapele se objevila nová rytmika - baskytarista Jonathan Barrett (dříve hrál s Tillisonem v Po90) a bubeník Paul Burgesse (pro mě neznámý, hrál s 10cc, Camel nebo Jethro Tull)- z dřívější éry kapely Guy Manning (akustická kytara, doprovodné vokály) a Theo Travis (flétna, saxofon). Velkým překvapením pro mě byla absence kytaristy nebo spíše to, že kytaru nahrál sám Tillison (jenom v jedné skladbě hostuje Jakko M. Jakszyk). Použití rozmazané fotografie na obálku nečiní desku přitažlivou ani po vizuální stránce. Prostě jsem měl tenkrát z nahrávky dojem lacinějšího produktu, který byl vydaný, aby něco vyšlo a přineslo nějaký zisk. Ať už to tak bylo nebo ne, po hudební stránce je to pro mě lahůdka (dnes už prověřená časem) a patří mezi moje nejoblíbenější desky The Tangent, která se mi líbí od začátku do konce, i když jsem se k tomu musel postupně proposlouchat. Opět tu máme na klávesách hodně postavený progrock hodně říznutý jazzrockem a asi i nějakou tou improvizací, ale zní to přeci jen trochu jinak. Nejde o zásadní změnu, která by snad dosavadní fanoušky mohla odradit, ale jiné to je. Třeba pomohlo i to, že to není pojaté tak velkolepě jako v minulosti, přesto skladby nepůsobí nijak ochuzeně a možná ještě víc vynikají instrumentální kvality všech muzikantů. Jakmile mě u nějaké desky začne bavit zvuková stránka, resp. poslouchání jasně čitelných jednotlivých nástrojů, je to pro mě vždycky plus a přesně tohle je právě případ takové nahrávky. Jak mi bylo líto, že už tu není Jonas Reingold, tak Barrettovu baskytaru jsem si také velice oblíbil. S bubeníkem se výborně doplňují a nakonec ani ta kytara není špatná, ačkoliv tu není tím hlavním. Samozřejmě převládají klávesy, kde je Tillison přeci jen jistější. Zpěv nemá cenu moc řešit, takový prostě k The Tangent patří, ale tady ho i docela beru. Ale hlavně všechno dohromady zní úžasně, pestře, i dlouhé skladby dávají smysl, rozdílné pasáže na sebe přirozeně navazují a není tu nic zbytečného. Dobře, trochu slabší se může zdát Everyman's Frogotten Monday, ale to je bonus navíc (chybí asi jenom na US verzi alba), i když v tracklistu zařazený jako předposlední. Skladba je poctou Richardovi Wrightovi z Pink Floyd. Ani po osmi letech od vydání se mi tato deska nelíbí o nic méně a je prostě výborná. Doporučuji k vyzkoušení i těm, které třeba jiné nahrávky kapely moc nechytly.

» ostatní recenze alba Tangent - Down And Out In Paris And London
» popis a diskografie skupiny Tangent