Dunbar, Aynsley - Mutiny (2008)

Jméno Aynsley Dunbar je dnes známo především pamětníkům, anebo hlubším znalcům rockového terénu. Přestože nepožíval mediální slávy jaké se dostávalo jménům jako Ringo Starr, Keith Moon, Mitch Mitchell, Ginger Baker, Mick Fleetwood, Jon Hiseman, John Bonham… přesto se v bubenickém světě na rozdíl od jeho dalších souputníků „neztratil“. Prošel mnoha skupinami a všude zanechal svůj výrazný otisk. Přesto si netroufám říci, která z těch skupin, ve kterých zasedl za bicí nástroje byla pro něho ta nejzásadnější…
V mé sbírce přistálo album Mutiny, které mě po prvním poslechu dostalo a tak už u mě i zůstalo (tři rýmující se slova za sebou jsem nestylizoval, prostě mě do sebe tahle slovíčka zapadla…). Album není ryze autorským počinem, jsou zde i coververze od jiných známých jmen, které se propojují s vlastní základnou. Docela mě bude zajímat, kdo tohle album doma má a jak je jinými pány progboardisty vnímáno…

LA DO DA – ryze přímočarý rockový nástup. Drhnutí strun v rychlém sledu v unisono s bicími nástroji. Pak se ovšem přihlásí klasické rockové téma jako v sedmdesátých letech. Cítím zde Uriah Heep s jejich harmoniemi a cválavými rytmy a tremolem hammondek. Zpěvák zpívá přímočaře ryzím způsobem. Není to sice nějaký zvlášť zázračný hlas, ale do kapely zapadne dobře. Fascinují mě rytmické proměny, které Dunbar táhne za sebou a do kterých aktivně a důrazně vstupuje. Úvodní agresivní nástup je zároveň i epilogem první skladby.

FOR WHAT IT´S WORTH – druhá skladba je velmi „letitá“. Už v r. 1967 ji napsal kytarista Steve Stills a nahráli ji legendární Buffalo Springfield a patří do období flower-power…. Aynsley Dunbar se svými blízkými si se skladbou poradil po svém. Bublavé šumění kláves a šustění činelů a přiostřená elektrická kytara s dobře vypracovaným sólem. Vláčnost a zpěvnost Buffalo Springfield je zapovězena a více se klade důraz na rockovou přímočarost a pěvecký nástup. Kytarové party je třeba pochválit, stejně jako důraznost a kreativitu Dunbarových bicích. Skladba je nejčitelnější především v refrénu, třebaže zpěvák si zde pohrává z původní melodií zcela podle vlastního gusta.

JUICY JOHN PINK – ve třetí skladbě už podle názvu rozpoznáme záležitost od Procol, Harum – původně klasické blues, které napsal jejich kytarista Robin Trower. Dunbar ji trochu oprášil a se svou kapelou ji oblékl do nového kabátu. Prolog náleží kytarovému intru v majestátním pojetí Toma Savella, následně se ovšem hudební téma promění ve šlapavé boogie a my už tušíme, že se tak bude dít až do samého závěru s občasnými rytmickými proměnami, na které Dunbarova parta pamatuje. Klávesy jsou zde výrazněji potlačeny, třebaže jejich přerušovaný zvuk vnímáme. Hlavní prostor je poskytnut kytarové hře. Je rozvíjena podle klasického rockového modelu proměny tónových obrazců v bluesových obratech

CHUNGA´S REVENGE – ve čtvrté skladbě sáhl Dunbar do repertoáru Franky Zappy a vyrobil svou coververzi téhle dávné kompozice. Prolínání elektrického piana Malcolma Andersona a percussion se spojuje s baskytarovými nástupy a drsnými kytarovými attacky. Střídání nálad a dynamická proměnlivost posouvá skladbu na pokraj kontemplativního jazzu. Alastair Greene na elektrickou kytaru hraje méně efektně, ale možná procítěněji než Savell. Visí nad ním břemeno zappovské kytarové hry, kterému se dá v řadě případů jen těžko konkurovat. Také Jack Kennedy na baskytaru má jiné cítění než Joel Savell a tak máme možnost prozkoumat variace na zappovské téma……

3 BULLETS – tahle skladba ovšem pochází ze členské základny kapely. Přímočarý kytarový rock s drsným soundem a vymyšleným riffem vychází z původního bluesového idiomu. Výrazněji se zde prosazují vedle Greeneovy kytary i Andersonovy klávesy. Dobře vypíchnutý model rockové hudby na čitelný první plán. Nic, co bychom už neslyšeli jinde a nic co by nás omráčilo. Přesto staronový milovník klasického bluesrocku spokojeně zapřede, protože se zde odehrává přesně to, co očekává a žádá….

MOURNING – další skladba, která má autorský podíl v Dunbarově doprovodné skupině. Sound kapely mírně zjemní a kytarová témata jsou čistší, přehlednější a zpěvnější. Zpěvák Brad Cordle je za mikrofonem a střídají se zde různé náladové hudební proměny. Upamatovávají na psychedelické tajemno s eruptivními výbuchy zvukových kouzel.

SUGAR ON THE LINE – tohle je ovšem větší nářez. Dunbar popřeje svým bicím nástrojům patřičný prostor a tak se zde prolínají klasické breaky s percussion v santanovském duchu. Úvodní uchopení kytarového pojetí bylo podle modelu Jimi Hendrixe, potom se ovšem Tom Savell proměnil v pořádně zrychlený vlak první třídy a vypálil od boku výtečné kytarové sólo a tohle napětí už ve skladbě zůstalo. Je také řádně podporováno wah wah pedálem. Z mého pohledu bych soudil, že skladba patří mezi formálně nejzajímavější a muzikantsky nejpodnětnější věci na albu vůbec! Skladba je ovšem staršího data a pamatuje Dunbarovu hudební minulost s Victorem Broxem a Johnem Moorsheadem. Hodně energie, dravosti a muzikantského běsnění par excellence!

TOUGH TO BEAT – moderně zaranžovaná bluesová dvanáctka. Pořádně přiostřené kytarové téma koloruje svižně elastické tónové erupce kytarových jisker a máme zde opět prolínání blues a boogie v prvním plánu. Cordleův vokál mi přijde ale jaksi rozmazaný, na rozdíl od instrumentálního podílu kapely. Téma stojí zásadně na kytarách a na kreativitě Dunbarovy bubenické baterie – bez kláves a dokonce i baskytara je jaksi utopena. Razantní rockové téma, které máte pocit už znáte z podání jiných rockových kapel sedmdesátých let….

MUTINY – předposlední skladba dala i samotnému albu název. Tohle je posun k jazzrocku. Jiná struktura hry na bicí nástroje, elektrické piano a baskytara šlapající v proměnlivých tónových obrazcích. Dunbar zde hraje velmi nosné bubenické obrazce a technicky si pohrává s jednotlivými attacky a breaky na vysoké úrovni. Alastair Greene na kytaru piluje kytarové nájezdy trochu v duchu Alana Holdswortha, ale nijak se mi nezdá, že by to bylo něčemu na závadu. Obecně se děje hodně poctivé muzikantské „hodinářské“ práce a jen trochu citlivější posluchač to vypozoruje…..

HUSTLER – závěr alba patří zase přímočařejšímu hardrocku, třebaže Dunbar zde opouští tradiční schémata a v dalším rytmickém běhu nám ukáže, zač je toho loket. Andersonovy hammondky jsou zase příliš zasunuty do pozadí a popřává se více a více prostoru Greeneovým kytarovým eskapádám. Spoluautorem skladby je bývalý Santanův varhaník z klasického období kapely Greg Rolie. Skladba ovšem v závěru v mocných erupcích vygraduje téměř triumfálním způsobem….

Album se mě líbí a neuráží mě svým pojetím. Najdete zde vynikající věci, na kterých se dá stavět, ale i proměnlivější místa. Myslím že na plný počet hvězdiček nedosáhneme, to by koncept alba musel být více sevřený a v jedné rovině. Několik výkyvů zde zaznamenávám, ale i tak je zde spousta vynikajících míst, kterým uděluji čtyři hvězdičky. Viditelně zde není zpívaný projev a již zmiňované klávesové podíly až tak zásadní, ale více prostoru je popřáno kytarovým jízdám Greenea a Savella – a pochopitelně samotnému Dunbarovi. Klasická kvalita…..


reagovat

hejkal @ 31.10.2011 17:12:26
Vďaka za predstavenie tohto dielka, nepoznám ho, na to vzniklo v príliš neskorej dobe a priznávam bez mučenia, že Aynsley Dunbar sa do mojej bubeníckej elity nikdy neprepracoval, hoci nepopieram, že je to skúsený bubeník. Album si asi nekúpim, ale keby som naň náhodou niekde narazil, určite si ho aspoň požičiam a vypočujem.

Petr Gratias @ 31.10.2011 17:57:18
Zdravím Hejkala....
když tak nad tím medituji (zcela subjektivně), myslím, že na Jona Hisemana nebo na druhé straně na Carla Palmera Aynsley Dunbar přece jenom nedosáhne, ale s takovým Keefem Hartleym by mohl "sedět v jedné lavici".
Jsou to samozřejmě všechno jenom osobní spekulace.

Jarda P @ 01.11.2011 08:42:57
Já osobně mám Dunbara nejraději na prvních deskách Journey, kde ještě vládne Gregg Rollie a kapela prozatím nevplouvá do komerčních vod. Toto období Journey je pro mě zásadní. Sólovou tvorbu Dunbara neznám,budu se muset poohlédnout.