King, B. B. - Indianola Mississippi Seeds (1970)

Přemýšlím, kdy jsem se se jménem B. B. King setkal poprvé - nejspíš to bude v souvislosti s albem Rattle and Hum od U2, na kterém King se svou kapelou hostoval ve skladbě When Love Comes To Town. V paměti mi utkvěla scéna z doprovodného filmu, kde se B. B. King omlouvá, že mu moc nejdou akordy. Na to Bono odpovídá: "To je v pořádku, na akordy je tady The Edge. Jsou tam dva..." Další zastávkou při mém setkávání s tímto umělcem pak bylo album Riding With The King od Erica Claptona, které se mi svého času hodně líbilo. Nicméně sólovou tvorbou B. B. Kinga jsem se až donedávna vůbec nezabýval - čekal jsem dřevní americké blues, které mě po pravdě řečeno zatím nikdy moc nelákalo. Pak jsem si ale před několika měsíci náhodou poslechl Kingovo album Indianola Mississippi Seeds a byl jsem velmi příjemně překvapen elektrickým blues s jemným rockovým nádechem, které si mě okamžitě získalo.

Na "Indianole" Kinga doprovází velmi sympatická sestava sidemanů, namátkou jmenujme zpěvačku a pianistku Carole King, kytaristu Joe Walshe (později působícího například u The Eagles, toho času ale člena kapely James Gang) či klavíristu Leona Russella. Všichni jmenovaní hráči jsou o generaci mladší než King, který zjevně nechtěl natočit jen nějakou bluesovou konzervu, ale naopak progresivní a posluchačsky přístupné dílo. Skladby na desce jsou až na jednu výjimku Kingovými autorskými kompozicemi a je to znát - autorův medvědí hlas i party sólové kytary se do nich perfektně hodí. Kingova sóla vůbec jsou jedním z hlavních důvodů, proč se mi tahle deska zalíbila, protože prostě mají "duši" a skladby díky nim působí velice živě. Použitý materiál lze rozdělit do dvou kategorií - kousky, ve kterých Kinga kromě rytmické sekce doprovází jen Carole King na piano, a skladby, v nichž hostuje pianista Leon Russell a doprovodnou kytaru hraje Joe Walsh. No a nemůžu zapomenout ani na smyčcová a dechová "křoví", která místy jen lehounce dobarvují téma, jinde ale zdařile navozují až bigbandovou atmosféru.

Úvodní skladba Nobody Loves Me But My Mother se tváří (navzdory tomu, co jsem zmínil výše) velice, velice "oldschool". Je tu jen B. B. King, jeho hlas a piano a zní to jako nějaká kvalitně zrestaurovaná raritka ze 30. let. Ale po chvíli se ukáže, že jde jenom o takový malý vtípek, a že zbytek desky bude podstatně našlapanější. Jak, to ukáže hned následující skladba You´re Still My Woman, v níž jsme rovnou hozeni do rozvinutého tématu. Kingova sólující kytara a pod ní zvonivé tóny piana Carole King - tohoto vzorce se na desce naposloucháme do sytosti. Rytmika je přiměřeně důrazná, zvlášť bubeník Ross Kunkel se nebojí do toho místy pořádně třísknout. Z další skladby v pořadí, našláplé Ask Me No Question je zlehounka cítit i starý dobrý rock'n'roll, což má zčásti na svědomí i ostře odsekávaný rytmus kytary Joe Walshe. Zklidnění (i když zase ne až takové, jaké slibuje její název) přináší skladba Until I'm Dead and Cold. Tohle je krásné pomalé blues s výrazným podílem piana a dechové sekce, prostě paráda. První stranu desky uzavírá rockovější odvaz King's Special s rozvášněným bubeníkem a Kingovými vynikajícími sólovými linkami.

Smyčcovou clonou se k posluchači prodírá skladba Ain't Gonna Worry My Life Anymore, v níž dostane prostor ke krátkému sólu na bicí bubeník Kunkel, a pod nádherně rozpustilými party elektrického piana se podepsala Carole King. Následující Chains and Things je typická kingovka, ne nepodobná jeho slavnějšímu kousku The Thrill Is Gone, ale s klidnější a tajemnější atmosférou. Další skladba Go Underground Kingovi zbyla z nahrávání předchozího studiového alba Completely Well, proto tu hraje odlišná studiová sestava. Jde ale o vcelku klasické blues, ozvláštněné snad jen wah-wah pedálem doprovodné kytary. Na závěr tu pak máme asi největší "komerci" ve skladbě Hummingbird - tahle kompozice se už bluesovému schématu docela intenzivně vzpírá a místo něj koketuje s atraktivnějším (a popovějším) způsobem vyjádření, podporovaným "nebluesovým" sborem v refrénu. Autorem tohoto kousku (jako jediného na desce) také není sám B. B. King, ale zúčastněný pianista Leon Russell.

Album Indianola Mississippi Seeds na mě působí jako velice svěží kousek bluesové hudby, na kterém nenacházím žádné vyloženě slabé místo. Nekonají se sice žádné dechberoucí instrumentální, pěvecké či aranžérské výkony, ale muzika je to přesvědčivá a s duší. Čtyři hvězdičky budou na tuhle fajnovou náladovku tak akorát.
reagovat

Petr_70 @ 06.01.2015 14:32:07
Na základě této recenze jsem si album dohledal na Youtube, kde je možno ho celé poslechnout a byl jsem mile překvapen sílou muzikantských nápadů a velmi kvalitní interpretací. Přiznám se, že tvorbu B.B.Kinga naposlouchaného příliš nemám, zejména proto, že "prokousat" se jeho předlouhou diskografií je pro mne především z časových důvodů příliš obtížné ne-li nemožné.
Takže autorovi recenze patří můj dík a budu velmi rád za více takových "objevných" recenzí. Ještě dodám, že od B.B.Kinga vlastním jediné CD 80 z roku 2005, které se mi rovněž líbí. koupil jsem jej ve výprodeji za směšných 80 kč...

vmagistr @ 06.01.2015 14:47:47
Díky za reakci. Jak už jsem naznačil v recenzi, Kingovu tvorbu znám taky jen "z rychlíku" (nebo možná ani to ne) a asi se těžko kdy dostanu k tomu, abych si ji někdy prošel komplet - ale to už je asi úděl všech extrémně produktivních Mayallů, Kingů, Dylanů či Zappů, že se v jejich kompletní tvorbě dobře orientují jen jejich opravdu oddaní fanoušci.

Petr_70 @ 06.01.2015 16:17:30
Věcně samozřejmě souhlasím, ale pokud mne se týče tak konkrétně v případě Mayallů, Dylanů či Zappů jsem za cca 25 let poslechu jejich tvorby na tom podstatně lépe než u zmíněného Kinga, který mne dost dlouhá léta úspěšně míjel... :)