Savatage - Streets: A Rock Opera (1991)

Nejslabším článkem starých-původních Savatage byl vždy zpěvák a frontman Jon Oliva. Jeho neškolený, občas malinko nepříjemný a drsný zpěv možná tehdejším metalistům zas tolik nevadil (vždyť ve srovnání se všemi těmi tluč-metalovými řvouny byl pořád extra třída), ale když jej člověk postavil vedle skutečně uchu lahodící vokál třeba zrovna jeho nástupce Zaka Stevense, bylo to jako den a noc. Ale abych Jona jen nekritizoval. V pomalých skladbách, kde bylo potřeba doladit procítěnější složku a odevzdat i kus sebe a potřebné emoce, dokázal Jon přezpívat i daleko větší profíky a tato něžná parketa mu vždy neuvěřitelně seděla.

Savatage byli jednou z prvních heavy (power) metalových smeček západní polokoule. Jejich rodištěm je americká Florida a ve svých začátcích si určitě nelámali hlavu s tím, jak dobře by se měl jejich zpěvák profilovat. Založili ji bratři Jon a Criss Olivové, přičemž ten první zpíval a časem si vzal na starosti i klávesy a piáno, zatímco ten druhý hrál na kytaru, přičemž se časem tak vypracoval a svůj styl vypiplal k naprosté dokonalosti, že na konci osmé dekády platili Savatage za jednu z vůbec nejlepších zámořských metalových smeček, kterým byl kovový krunýř zakrátko tak těsný, až kapela začala pokukovat po daleko rozmanitějších formách svého vyjádření. Jednou z nich byl i muzikál a prvním takovým albem se stala koncepční záležitost Streets: a Rock Opera. Samotný příběh pak vypráví o vzestupech i pádech rockové hvězdy jménem DT Jesus.

Hudebně jde o do té doby nejpestřejší dílo Savatage obsahující jak hutné power metalové hymny, obdobu klasického heavy metalu, čisté rejstříky hard rocku, nádherně jímavé až teskné balady i několik odboček ke klasické hudbě. Stylově nesvázaná deska tak nabízí dostatek prostoru v širokém hudebním odvětví, ze kterého si spousta fandů dokáže vyhrabat to svoje.

První dvojice skladeb Streets a Jesus Saves ještě příliš nevybíhá z metalového koridoru, do kterého se kapela už na předchůdci Gutter Ballet měla potíže vměstnat. Desku odstartuje nádherný dětský sbor a cinkání zvonečků vsazené do děsivě úzkostlivé atmosféry strachu a nejistoty. Po krátkém entreé začne řádit Criss se svými živelnými riffy. Katarzní chorus má mohutný účinek a silnou výpovědní hodnotu. Když přijde ke slovu sólová část, posluchač tiše žasně. Jon tahá hlasivky do maxima a ječí jak smyslu zbavený.

Dvojka začíná na ulicích New Yorku, všude se ozývá hluk a troubení automobilů protnuté hlasem vypravěče. Do chvilkového ticha se přiřítí mohutný Crissův riff. Vše zní dokonale, opravdu působivě a maximálně energicky. Kapele sekundují klávesy a skladba má obrovský náboj. Nejdokonalejší místo však přijde ihned po druhém refrénu, kdy temné mraky protne jako blesk úžasný Crissova vyhrávka položená přes akustické stěny. To, co tu v několika momentech kytarista zahraje, zasluhuje poklonu až k zemi.

A máme tu Tonight He Grins Again. Předobrazem podobných skladeb Savatage nestál nikdo jiný než giganti Queen. Rockový náboj, silné melodie, krásný klavírní recitál, v několika polohách zpívající Jon, muzikální charakter. To je výčet těch nej, které se dají na tuto skladbu naroubovat. Strange Reality miluju. Je to heavy? Hard rock? Nebo...? Hlavně to jsou Savatage ve své nejlepší hodince. Criss je nesmrtelný, to všechno, co tu hraje, se strašně pěkně poslouchá.

A Little Too Far – piano a Jon, který s Jonem zpívajícím o pár minut zpátky má jen pramálo společného. Tady nasadí dojemnou polohu, artikuluje rozvážně a s obrovským citem. Chvílemi mi připomíná Johna Lennona. You're Alive a Sammy And Tex jsou spíš takové energií napěchované dupárny, po kterých přijde výrazné zklidnění při St. Patrick's. Okolo vás se znovu proplétá Mercuryho operní patos a moc pěkné kytarové melodie.

Tajemné ševelení kytar, dunící bubny a šibalský Jon. To je začátek Can You Hear Me Now, další velké skladby Savatage. Skladby s mnoha odstíny, která spojuje něžnější stranu kapely s tou drsnou. New York City Don't Mean Nothin zní jako nějaký tradicionál s folkově laděnou španělkou, avšak jen chvíli, než do toho kapela znovu pořádně bouchne. Dalším vrcholem je Ghost In The Ruins. Skladba, kvůli které Savatage prostě milujete. Má tajemnou atmosféru, precizní vyhrávky, nasazení, skvělé nápady, akustické stíny pohybující se v povzdálí, drámu i energii + skvělou kytarovou pasáž ve druhé polovině. If I Go Away jde opět do muzikálu. Klavírní melodie se povedla, Jon se drží při zemi a Criss přidává špičkové vyhrávky a sóla.

K power metalu je připoutána třináctá Agony And Ecstasy. Skladba postavená na nápaditém kytarovém riffu se moduluje v pěkně strhujícím tempu. Savatage demolují vše, co jim stojí v cestě. Ještě malé uklidnění s Heal My Soul a Somewhere In Time, ve kterých je opět klavír tou hlavní vypravěcí jednotkou, i když kytarové přemostění v druhé jmenované je znovu parádní. Posledním kusem je známá a později přepracovaná píseň Believe. Procítěná náladovka s jasným odkazem a pořádnou dávkou emocí.

Tak a to je vše. Streets je Horynova srdcovka, kterou si zas po dlouhé době musel rozebrat skladbu po skladbě. Více jak hodina pořádně sofistikované muziky. A pak že podobný model zvládnou jen ti vyvolení. Nebo že by snad Savatage do této kategorie patřili taky? Půl bodu bych ubral za Jona, jelikož Zachary už klepe na dveře. Ale pokud některou desku prožíváte jako já tuto, něco ze svých preferencí rádi slevíte.

R.I.P. Crissi.
reagovat

john l @ 29.11.2018 08:44:37
horyna se rozjel. Dík za recenzi, Savatage patří k mým nejoblíbenějším kapelám už dlouhou dobu. Nejraděj mám období se Stevensem, ale ani Oliva není tak marnej.
Streets je velkolepá rocková opera, po vzoru Queen a The Who. Jen ji nezná tak široké publikum jako pozdější projekt Trans Siberian Orchestra, se kterým členové Savatage vystupovali několikrát i na Broadway.
Taky bych pod pět nešel.
Škoda Crissovi smrti, jistě by dokázal velké věci. Znáš jejich kompletní tvorbu? Třeba desku Poets and Madmen?

horyna @ 29.11.2018 09:54:59
Ahoj Johne: mám za to, že Sava na vrcholku-to je doba roků 93-98. Ale začalo to už s Gutter Ballet, pro někoho už na Hall... a mě se jednu dobu dokonce hodně libilo hard-rockové Fight for the Rock. Tam totiž Oliva tolik neřval :-) Ale je to něco jiného než klasičtí Sava.
Ano, Queen a Who byli inspirátory Savatage, však oni to v rozhovorech nikdy nepopírali.
Projekt Trans S O jsem kdysi testoval, ale podobný rozplizlý model jsem okamžitě zavrhnul.

Samozřejmě že Crisse je obrovská škoda, v daném ranku se vypracoval mezi absolutní špičku, což potvrdil zejména na Streets a Edge.
Ale Skolnick a Pitrelli jej přesto dokázali na dalších nahrávkách (obstojně) nahradit, i když se styl Sava trošičku pozměnil.

Musím se podívat na net, co ti lidi dnes vlastně dělají.

domy @ 29.11.2018 16:39:30
Tak tohle je zajímavá i když ne tak neobvyklá situace. Osobně mám Savatage dost rád a objevil jsem je hodně pozdě. Tohle album jsem ovšem v době vydání znal a prostě mě nedostalo. Nedávno jsem ho pořídil znovu, poctivě zkoušel naposlouchat a zase nic. Hned následující Edge Of Thorns je pro mě ale naprostá špička. A vlastně i všechna ostatní alba kromě čtyř nejstarších co neznám si u mě stojí hodně vysoko. Třeba se mi jednou podaří proniknout i do Streets. Musím podotknout, že v naší tehdejší i nynejší "hard n heavy" posluchačské partě jsme na tom všichni se Streets stejně :)

horyna @ 29.11.2018 16:50:34
domy možná to bude tím muzikálním směřováním alba. Kámošovi, který nesnáší muzikály, operu, zpěvohry... tady vadí ty jemné klavírní odchody do klasiky a celkově zpěvný charakter tohoto díla. Edge je nesporný majstrštyk, to je další level.

Nahrávať koncepčné albumy nie je žiadne lízanie medu. Je potrebné mať po ruke dobrý koncept, silné témy, špičkový zvuk a super aranžmány. Myslím si, že americká kapela Savatage spĺňala tieto vysoké nároky, pretože sa jednalo o partiu mimoriadne talentovaných muzikantov. Samozrejme najväčšiu pozornosť pútali bratia Jon a Criss Olivovci. Jon bol skvelý frontman s expresívnym a škriekavým hlasom a Criss veľký gitarový mág. Z metalovej formácie sa časom začala formovať veľmi svojrázna skupina progresívneho kalibru. Savatage čerpali z metalovej a aj klasickej hudby, čo ich stavalo do výsostného postavenia a dodnes patria medzi najvýznamnejšie progresívno-metalové kapely. Album Gutter Ballet naznačil štýlovú zmenu smerom ku komplexnejšiemu poňatiu hudby. Pokračuje to aj na ďalšej dlhohrajúcej doske Streets: A Rock Opera, ktorá patrí medzi klenoty amerického metalu. Výpravnejšie aranžmány nie sú zbytočne nafúknuté a v pravom čase na pravom mieste ukážu svoju silu. V prvom rade tu vyhráva poctivá a strhujúca hudba v podobe skutočne silných melódií, vynikajúcich riffov a nefalšovanej atmosféry.

Album Streets má tak trochu muzikálovú príchuť a vôbec nie náhodne. Túto divadelnú hru napísal ich dvorný producent Paul O'Neill v období, keď so Savatage ešte nespolupracoval. Príbeh je o zabudnutom rockerovi, ktorý opäť zažije trochu slávy a zároveň aj ďalší pád. Drsný úvod v podobe titulnej Streets rozohní hlas Jona Olivu a po nej nasleduje obľúbené koncertné číslo Jesus Saves. Hudba je natoľko prešpikovaná nápadmi, že vám niektoré melódie a momenty utkvejú v mysli. Z priehrštia skladieb určite zaujmú aj ďalšie tvrdšie kúsky Strange Reality alebo Can You Hear Me Now. Orchestrálne aranžmány sú dokonale vyvážené s gitarovými riffmi a rockovo-metalovou rytmikou. Pozoruhodné mi však pripadajú aj pomalšie piesne ako napr. čisto klavírna A Little Too Far, St. Patrick's či If I Go Away. Vrcholne skvostná mi pripadá monumentálna pecka Ghost In The Ruins s perfektnými melódiami a geniálnym sólom Crissa Olivu. Finále v podobe skladieb Somewhere In Time a Believe je nádherným optimistickým ukončením.

Savatage pristupujú k hudbe s pokorou a aj istou vážnosťou, preto sa ich ambície nestretli s prehnanou pompéznosťou. Progresívny metal môže byť aj serióznym umeleckým produktom o čom svedčí aj album Streets. Savatage však toho podstatného povedali vo svojej kariére ešte viac a potvrdili svoje výnimočné postavenie. Zároveň vstúpili do teritória, v ktorom len málokto dokáže niečo kvalitatívne hodnotného povedať. Tento album je jedným z ich vrcholných okamihov a tak jediné čo môžem odporučiť je sa s ním dôkladne oboznámiť.
reagovat

miguel7 @ 08.10.2013 07:52:43
Výstižně a pěkně napsané. Bylo prvním co jsem od Savatage slyšel a dodnes je na prvním místě jejich diskografie, a to včetně alb se Zakem za mikrofonem. A skladba Believe je jednou z nejlepších balad, co jsem kdy slyšel a to nejen od Savatage... Album které se jen tak neohraje a má pořád co nabízet i po x-tém poslechu...

b.wolf @ 08.10.2013 08:10:54
Po skvělém Gutter Ballet přišla tahle pecka; Savatage je výborná skupina, progmetal v jejich pojetí je neskutečný. Výborná recenze, alienshore, fakt pěkné počteníčko. Samozřejmě 5/5, tady nelze jinak. I poslední sólovka J. Olivy je výborná :)

b.wolf @ 08.10.2013 08:13:17
P. S. Už jsem si je delší dobu nedal, tak to musím napravit. Teď poslouchám hlavně Balance Of Power (L. Kinga můžu kdykoliv) a Babylon A. D., taky super rock.

honanek @ 08.10.2013 17:15:15
Alienshore má opět bezva recenzi.
Savatage s touto plackou skutečně pokročili v melodiích i zpěvu.Moc dobrá práce.
Na živo jsem měl možnost je vyslechnout taky a nemělo to chybu.Společně s Dead Winter Dead mám tyto dva kusy nejraději.

Cossack @ 08.10.2013 17:52:33
Po "Hall Of The Mountain King" a "Gutter Ballet" moje třetí nejoblíbenější nahrávka od SAVATAGE. Kvalitní „smečka”, tihle Amíci…

alienshore @ 08.10.2013 19:58:41
vďaka za názory a aj pozitívne reakcie, album Gutter Ballet poznám asi najdlhšie zo všetkých a práve on ma donútil spoznať aj ostatnú tvorbu Savatage, čo je v prípade tejto kapely jeden skvost za druhým ...

Snake @ 09.10.2013 19:28:18
Streets mám shodou okolností ve sbírce také a musím souhlasit - ve svém ranku jedná se rozhodně o nadprůměrné dílo.Líbí se mi hlavně jeho závěr,od If I Go Away do konce.Jedna pecka lepší,než druhá.A jsem přesvědčený o tom,že novější remastery zní daleko líp,než mé vydání od Atlantic z roku 1991.Tady je zvuk bohužel trochu sterilní...
Mé hodnocení 4,5