Sieges Even - Playgrounds (2008)

Chcete si užít maximálně živé album německých Sieges Even? Dám nezištně jednu radu - je dobré si naposlouchat jejich studiové desky, především Paramount, Sense of Change a The Art of Navigation by The Stars. Proč zrovna tyto alba? Odpovědí je několik. Právě songy z těchto nosičů jsou koncertně prezentovány. Kapela se totiž rozhodla na svém živém albu ujednotit hudební styl a proto ze své diskografie vybrala jen ty nahrávky, které mají progresivně rockové kořeny, z ostatních metalovějších alb zahráno nebylo nic. Tak vzniklo ucelené pásmo skladeb, které mají pojítko v kompozičně a technicky náročných pasážích, kterými se jako zlatá nit proplétá kytarová melodická linka a nad tím vším krouží ve výškách melodický hlas zpěváka Arno Mensese.

Znalost studiových předloh oceňuji v okamžiku, když je v duchu porovnávám s živým záznamem. Napoprvé je to obrovský šok z rozdílně pojatých aranží jednotlivých skladeb. Leckdy křehké prog rockové písně jsou zde oblečeny do dva metráky těžké olověné vesty. Muzikanti jako by byli měsíc uzavřeni v jedné místnosti, kde je firma ládovala steroidy a několika kůrami injekčně podávaného testosteronu. Pak byli úzkým koridorem vehnáni přímo na pódium za halasného řevu pořadatelů. Tak natlakované ty songy působí, baskytara a kytara brutálně podladěny, bubeník místo paliček kladiva…

Pozor! Ač by tento popis mohl někoho odradit od poslechu, s poznámkou, že se asi jedná o nějakou zběsilou odrůdu metalu, tak v tomto případě tomu tak v žádném případě není! Naopak, na CD nalézám naprosto technicky precizně zvládnutý progresivní rock zahraný s dechberoucí virtuozitou hráčů prezentovaný však silou sovětského ledoborce.

Přichází první takty úvodní When Alpha And Omega Collide. Bubeník Alex Holzwarth v úvodu spustí takovou palbu, že před ní marně hledám úkryt. Nakonec by to byla marná snaha – basák všechny skuliny v poslechové místnosti proskenuje barbarským drnčením zmutované baskytary. V pozadí krouží kytara a jemně pípá syntenzátor. Doho přesně pěje Arno Menses. Úvod jako hrom !

Hudební vichřici trochu klidní melodická Tidal, jen bubeník vměstná do písně tak třikrát více úderů, než na studiové nahrávce. Zvonivá kytara Markuse Steffena připomíná Rush. Vychutnávám si technicky dokonalou hru. To platí o další skladbě – největším hitu kapely - Unbreakable. Jemnost skladby krásně kontrastuje s detonační rytmickou jednotkou bratrů Holzwarthových. Kytarista Markus tu jemně a jakoby ledabyle sóluje. Přechod střídá přechod – první desetiminutový vrchol alba.

Další extází procházím při šesté Empty Spaces, která různě mění tempa, muzikanti vytváří nové plochy a sází apokalyptická matematicky složitá sóla a mezihry, že jen pomlaskávám blahem. Nechápu jak se zpěvák dokáže trefit do taktu...

Následným skladbám z alba Paramount artově pojaté nové aranže dodávají patřičnou štávu, která jim v originálu chybí. Závěr koncertu patří jímavé skladbě z hitparádových prog žebříčků The Lonely Views Of Condors, kterou řadím k uměleckému vrcholu kapely. Zde se kapela po krátkém přídavku loučí za velkých ovací publika. Trochu překvapivě album končí úvodní písní z „The Art..“ – The Weight. Tento song je labutí písní Sieges Even a mě je trochu smutno. Kapela nadobro končí a žádný reunion v dohledu.

Další nešťastný rozpad kapely kvůli komerčním ambicím jedné poloviny tělesa vyústil v založení souboru Subsignal, který se ve vidině větších prodejů desku od desky stále více umělecky propadá. Tak už to však někdy chodí.

Závěrem : pro mě nejlepší prog rockový žívák za posledních dvacet let. Muzikanti s nepřeslechnutelnou virtuozitou předvádí technicky neuvěřitelně zvládnutý a odehraný progresivní rock s klony jazzu podobný částečně tomu, co provozovali v jednodušší podobě třeba Rush z dob, kdy byli ještě ve formě. Navíc je skvěle vybraný repertoár sjednocen rockově dynamickými aranžemi.Album poslouchám opakovaně, abych mohl vychutnat jednotlivoé party muzikantů. Parádní rozloučení s kapelou, dávám jasnou pětku!


reagovat