Nico - The End (1974)

Undergroundová čarodějka Nico mi opravdu učarovala. O jejím kontaktu s ní v r. 1985 na tajném koncertě na periférii Brna už jsem psal na jiném místě. Její albová produkce není nepřehledná a bohužel je ukončená…..
Každé její album je jiné, ale jedno mají společné. Jsou všechna zvláštní a nesou si originální pečeť své autorky a jejího dutého sametově potemnělého altu, který mě dokáže vnitřně rozechvívat. Nechci říci, že všechno co napsala je mi stejně blízké, ale album The End mezi jejími alby, která oslovují určitě patří. Podmanivě a výtvarně zajímavě působí už samotný obal desky...

IT HAS NOT TAKEN LONG – jakoby zdálky se přibližuje tajemný chór, který vytváří harmonium, jemné percussion a triangl. Nad touhle vlnou pochmurného soundu se vznáší zvláštní hlas, zvláštního zabarvení, který doprovázejí vokalistky. Ano – tou frontmankou je Nico a vokalistky mají tajemná jména Vicki Woo a Annagh Wood. Skladba působí dojmem nějakého rituálu – nebo mše. Emocionální projev nad harmoniem vytváří jakousi zvláštní hudbu do zakletého virtuálního království. Ponurá atmosféra se zvolna vytrácí i s cinkáním trianglu v nekonečnu…..

SECRET SIDE – harmonium je v další skladbě více čitelné. Vedle něho je ve hře i John Cale – multinstrumentalista, který dotváří atmosféru řadou zvuků, pravděpodobně provázen elektronickým kouzelníkem Brianem Enem. Zvukomalebné obrazy se zvolna rozlévají nekonečným prostorem. Nico působí dojmem podivné šamanky, která slouží neviditelným silám. Náladotvorné kouzlení nepřináší nějaké harmonické zvraty, ale spíš evokuje emocionální představivost….

YOU FORGOT TO ANSWER – astrální tón nekonečna se rozlévá časoprostorem, do kterého vstupuje klavírní téma a čarodějné zvuky v backgroundu. Nico zpívá ve vyšších polohách a čarovné svištění elektroniky mírně rozčeří přítomná elektrická kytara Phila Manzanery z Roxy Music. Pohybujeme se ve světě podivných zvuků, tónů a nálad, které klavír a elektrická kytara nějakým způsobem polidšťují. Celkový dojem stojí na pokraji soundtracku z nějakého horroru nebo thrilleru s půlnočními zlými silami. Klavírní téma Johna Calea je emotivní, přesto ustupuje do pozadí a ponechává prostor pro Nico a svištivé zvuky nekonečna. Zdráhám se skladbu zařadit do nějaké hudební kategorie. Je opravu zvláštní….

INNOCENT AND VAIN – horrorový okamžik přináší i úvod strašidelné skladby další v pořadí. Panoptikálně působí zvuk harmonia a i hlas Nico. Vyzpívávané pocity sahají do nitra lidské duše zarámované podivnými vizemi nezařaditelného typu. Můžeme hovořit o šansonu, divadelním dramatu… do kterého vstupují příšerné zvuky undergroundové povahy, které ve stereu působí efektně a které vytváří zcela určitě kouzelník Eno.

VALLEY OF THE KINGS – „Údolí králů“ jakoby evokovalo staroegyptské mýty zaváté historie starověku. Harmonium je zvláštní nástroj – nemá sice hymničnost varhan, perlivost elektrického piana, kovový dotek spinetu nebo cembala, natož elektronického synthesizeru… přesto zní jeho tetelivý zvuk zvláštně a uhrančivě. Nico vyzpívává niterné pocity jako kouzelnice a vizionářka, která spojuje minulost s přítomností a budoucností. Intimní, čarovné a záhadné zároveň se závěrečným dlouhým soundem….

WE´VE GOT THE GOLD – destruktivní basové tóny, podivně nezařaditelné kvílení a pohrávání se soundem – opět na pokraji horroru. Phil Manzanera je opět v akci. Kdo se orientuje v raných pinkfloydovských hudebních obrazech, ten (domnívám se) téhle hudbě více porozumí. Žádná písnička, žádná melodická linka nebo harmonické vrstvení. Náladotvorné proměny záhadného typu od začátku až do konce….

THE END – slavná skladba – vlastně první cover od legendárních Doors. The End z jejich repertoáru zní v podání Nico ještě více ponuře. Nástroje (varhany, percussion, klavír) dotvářejí atmosféru. Znovu si uvědomuji intelektuální, ale i lidskou provázanost Nico a Jima Morrisona. Oba se spolu znali a pravděpodobně se i pocitově ovlivňovali, i když společně žádnou skladbu nebo album nenatočili…. Cale nápadně vysunul rychlé varhanní téma. V podání Morrisona zněla skladba hodně depresivně. Ani v podání Nico nemáme co dělat s nějakým optimistickým přístupem. Záhrobní atmosféra, ve které krouží varhany a tepají bloudivé klavírní tóny s pochmurným hlasem moc pozitivismu nepřinášejí. Ostatně obsah skladby k ničemu takovému nevybízí. O tom, že jedna z uměleckých disciplin Nico je i herectví, se máme právě v téhle skladbě možnost přesvědčit. Dramatický podtón v interpretaci je jasný a čarodějné zvuky se přelévají prostorem. Hudební doprovod se ovšem stává jasnějším a srozumitelnějším a asi poprvé se na albu rozbíhá v rockovém pojetí. Je zde Manzanera s kvílivými tóny elektrické kytary a Cale, který hraje na svůj multiinstrumentální park za přispění Ena

DAS LIED DER DEUTSCHEN – poslední skladba se dá docela přehledně dešifrovat. Je to německá hymna, kterou podle Augusta Heinricha Hoffman von Fallersleben přearanžovala Nico. Hlásí se v písni ke svým německým kořenům a také zde zpívá německy. Ortelný sound harmonia a varhan zachvátí prostor a Nico zpívá německou píseň. V jejím hlase ale není germánský šovinismus… je zde měkký interpretační vklad podivně sametového typu. Nevím, jak se podařilo angloamerický trh uspokojit se zařazením této skladby, ale v každém případě se nejedná o nic znesvěcujícího, ale spíš o vyrovnání se s tématem a obsahem zahaleno do undergroundového pláště…..

Album The End nejsou žádní Credence Clearwater Revival nebo Hollies a tak si je nebudete přehrávat asi každý týden. Je to ukázka undergroundové kultury s intelektuálním přesahem vnímání pro intimní poslech bez halasných proklamací ve snaze najít originální hudební zážitek. Nico představovala originální vklad do světa hudby, který nebyl určen pro každého, ale přesto dokázala zasahovat. Za ty pocitové vize dám čtyři hvězdičky.



reagovat