Dalton - Riflessioni: Idea d'infinito (1973)

CD Minority Records – Minor 276 (2007)

Italská progrocková skupina Dalton pochází z Bergama v Lombardii a vznikla v roce 1972. Debutovala o rok později výborným, byť kraťoulinkým albem Riflessioni: Idea d'infinito, které následovala placka Argitari (1975). Poslední nahrávkou v kariéře Dalton byl singl Presto Tornerò/Mama Dog z roku 1979, po kterém se kapela rozpadla...

Pouhých osmadvacet minut dlouhé album Riflessioni: Idea d'infinito obsahuje směsku symphonic rocku, blues hardrocku a italského popu s expresivními vokály v italštině. Je jedním z mnoha produktů rychle se vzmáhající italské rockové scény a mohl bych ho přirovnat k podobně zaměřeným prvotinám skupin Laser, Capitolo 6, nebo I Raminghi.

V souvislosti s albem Riflessioni: Idea d'infinito bývají skloňována dvě jména - Deep Purple a Jethro Tull. Ty prvně jmenované tady neslyším (možná v poslední Dimensione lavoro), ale s Tully toho mají Dalton společného docela dost. Možná víc, než by bylo zdrávo a na archivních fotografiích mě zaujal především flétnista Alex Chiesa. Se šprajcnou v tlapách, hučkou na hlavě a zarostlej, jak rezervní Kristus inspiraci Andersonem rozhodně nezapře a podobné je to i s hudbou, ve které se flétnuje jak o život.

Deska obsahuje šest skladeb, které jsou k sobě pospojované introdukcemi se vzájemně podobným, melodickým motivem. Album tak působí sevřeným dojmem a vypadá to na nějakej koncept. I texty jsou si docela příbuzné a filozofují nad životem a smrtí.

Jako první je tu pecka Idea d'infinito (Myšlenka na věčnost) a jde o začátek ve velkém stylu, protože zemitej blues/hardrock s úsečně riffující flétnou je "jethrotullovštější", než samotní Jethro Tull a teprve expresivní sólo zpěv v italštině napoví, že jsme se z britských ostrovů přesunuli o pěknejch pár kilometrů na jih. Následující Stagione che muore (Období umírání) pokračuje v podobném duchu a obsahuje spoustu vokálů a flétnových sól. Výraznou změnou v nastaveném kurzu je teprve symphonic popová Cara Emily (Drahá Emily), s jednoduchou melodií a uhvízdaným Moogem, kterou končila první strana původního vinylového alba.

Tu druhou odpálí naprosto strhující instrumentální palba Riflessioni (Úvahy), po které přijde poněkud úsměvnej popík Un bambino, un uomo, un vecchio (Dítě, muž, stařec). Ten už je trochu přes čáru, ale tohle je Itálie a něco podobného bychom našli na většině italských alb vydaných v první polovině sedmdesátých let. Na úplnej závěr si Dalton připravili téměř sedm minut dlouhou Dimensione lavoro (Pracovní dimenze) a už od bubenického extempore a skřípějících Hammondek v úvodu skladby je jasné, že půjde o nejambicióznější položku celé kolekce. A je to zas "tullovina" jak vyšitá, s brutálně zkresleným kytarovým sólem...

Původní, dnes už naprosto nedostupné album vyšlo na etiketě Music Superstereo De Luxe (LPM 2011), ovšem naštěstí je na trhu aj dostatečný počet jeho reedic. Ta moje je od pirátského labelu Minority Records a klasická plastová krabka s transparentním držákem CD obsahuje čtyřstránkovej booklet s několika barevnými fotografiemi.

Je to velmi dobré album někde za tři a půl a fanouškům italského prog rocku (a Jethro Tull) by se mělo líbit. Já jsem rád, že ho mám.

reagovat

Ako mnohé moje talianske prírastky do zbierky, aj debut skupiny Dalton som kúpil v Ríme. Jedno sa špagetožrútom musí nechať, v každom obchode s hudbou, ktorý som navštívil (či už v meste s koloseom alebo vo Florencii), mal samostatný kútik venovaný talianskemu progresívnemu rocku. Nákupy na blind, väčšinou podľa obalov či nejasných spomienok na progarchives, mi dosť rozšírili obzory a vlastne som sa sekol iba jedenkrát, ťažké free džezové fusion z albumu Maledetti od kapely Area mi ide sťažka, niečo ako trojka od Soft Machine. Ale o inom som chcel...

Ako bývalo v tých časoch v Taliansku zvykom, albumy málokedy presahovali čas cez polhodinu a ani Riflessioni: Idea d'infinito nie je výnimkou, majúca okolo tridsaťštyri minút. Aj to iba preto, že sa tu nachádza jedna skrytá skladba, ale nepredbiehajme. Hneď prvá a zároveň polo titulná skladba Idea d'infinito po pár pazvukoch prinesie niečo medzi blues a skladbou With you there to help me od Jethro Tull a verte, že to nie je podobnosť letmo naznačená, náhodná a nie je ani následkom priveľmi rozvinutej fantázie. Super je, že texty sú v taliančine a okrem flauty má dosť priestoru i gitara a klávesy rozhodne nehodlajú hrať druhé husle (pretože sú to klávesy, všakže). A Jethro Tull pokračuje. Stagione che muore je parádna naliehavá skladba, ktorá o tom, že kradnúť sa nemá, asi nepočula. Plynulý prechod do akéhosi cembalového (či čo to je) intra otvorí klavírnu a inak pocukrovanú baladu Cara Emily, čo by mohol byť príjemný gýč niekde na gondole splavujúcej benátske kanály (hold, kanálová romantika má niečo do seba). Zároveň je to odklon od kapelového idolu z Británie. Špinavá gitara vystrúha kvílivé intro a už je tu druhá polovica titulu, a síce svižne blues rocková záležitosť Riflessioni. Je to inštrumentálka a má niekoľko naozaj skvelých vyhrávok. Do jej doznievania sa jemne vrúti spevná a mierne klasicistická pesnička Un bambino, un uomo, un vecchio, čo je fajn. Záverečným kúskom je akýsi rozmerný lavór (Dimensione lavoro), čo je pre začiatok evidentne hrubozrnné sólo pre bicie dopĺňané hammondovými skučaniami a pokračovanie nevynecháva flautu, klavír (a iné klávesové inštrumenty), gitaru (dokonca má hendrixovskú škvŕkavú vsuvku) a celé toto blues rockové šalenie zasa odniekiaľ šľohli, menovať snáď nemusím. Neviem, či je to rys z platne, ale na cédéčku po asi minúte ticha nastúpi ešte jedna skrytá skladba, konkrétne ide o mierne pokojnejšiu verziu prvej skladby albumu Idea d'infinito.

Mám rád Jethro Tull a rovnako ma bavia aj ich doboví napodobňovatelia. Aj preto prihadzujem jednu protekčnú hviezdu.

reagovat