Bunyan, Vashti - Just Another Diamond Day (1970)

Občas je zapotřebí si od přemíry různých progresí, technických vyšperkovaností a rytmických či kompozičních masakrů odpočinout a přepnout na úplně jinou frekvenci. Pokud tato potřeba vyvstane u mé maličkosti, je vedle 60's popu a v něm tehdy oblíbených dívčích skupin mou druhou sázkou na jistotu britský (jedno zda akustický či elektrifikovaný) folk. A když to tedy padne na něj, sáhnu dost často po jediném sedmdesátkovém albu britské písničkářky Vashti Bunyan nazvaném Just Another Diamond Day.

Základem všech skladeb je hlavní interpretka se svým hlasem a kytarou, na kterou obvykle jen jemně vybrnkává a dokresluje svůj osobitý vokál. Hlas Vashti je totiž neustále mírně zastřený, jako by zpívala napůl jenom pro sebe, ale asi právě proto pro mě má tak silné kouzlo. Melodie jejích skladeb jsou pozitivní, občas probleskne mírná melancholie, někdy zase náznak dětské hravosti (ale nikoli infantility).

Deska nabízí na ploše něco málo přes půl hodiny celkem 14! skladeb - netřeba doktorátu z numerické matematiky ke zjištění, že nepůjde o žádné rozkošatělé opusy, ale spíše o kratší popěvky. Ale i díky trpasličím stopážím (skoro polovina skladeb nemá ani dvě minuty) deska uteče než bys řekl arpeggio. Jednotlivé písničky navíc ozvláštňuje spousta hostů (často i zvučných jmen, namátkou Simon Nicol či Dave Swarbrick z Fairport Convention) s lidovými nástroji.

Ze skladeb na desce obsažených oblibuji vcelku všechny, ale zvědavý posluchač by se podle mě mohl na první dobrou chytit třeba na úvodní Diamond Day, prostřední Swallow Song nebo na poměry desky nebývale dlouhou tříapůlminutovku Rainbow River. Anebo taky na nějaké úplně jiné kousky, co já vím.

Samozřejmě od alba nemožno čekat žádnou hudební (r)evoluci - je to prostě bezelstně čistý folkový kousek s docela originálními melodiemi. Kdyby bývalý "stoneovský" manažer Andrew Loog Oldham koncem šedesátých let tuhle studentskou bardku nevyhmátl, asi by se nic zásadního v běhu hudebního času nezměnilo - jen by byl svět o pár desítek příjemných folkových skladbiček chudší. Tři hvězdičky jsou tentokrát jen takové orientační.
reagovat

Voytus @ 24.07.2018 09:59:14
Když jsem před lety objevil Nicka Drakea, který mi otevřel úplně nový svět britského folku, tak jsem si říkal, zda vůbec může existovat na populární scéně takhle "jemná" hudba. A pak mi po nějakém čase přišla do cesty Vashti a s ní též důvěrně známá jména Robert Kirby a Joe Boyd. Na rozdíl od Drakea se ale dokázala přes svůj neúspěch přenést, a tak jsme se mohli dočkat i nové hudby.

Jen dodám, že právě Joe Boyd a částečně Donovan stojí za tímto albem, on je její životní příběh také zajímavý, doporučuji na netu vyhledat.

Podobně, jako jsem se před lety zabýval obskuritami 60. a 70. psychedelie, tak se takhle čas od času probírám zapomenutým britským folkem - a je to příjemné hrabání.

Otikk @ 10.05.2020 19:38:13
Před vánoci jsem koupil velkou sbírku italských, španělských, francouzských a také několika anglických
Folk, World skupin. Postupně se se sbírkou seznamuji.
Byla tam i dvě alba Vashti Bunyan. Již dlouho jsem neposlouchal tak křehkou hudbu. Je pravda, že album je krátké. Při poslechu však ztrácím pojem o čase. Vzhledem k tomu, že jsem poslouchal obě alba, jak toto, tak Lookaftering, které nahrála po 35 letech a které je ještě křehčí než toto původní, dám tomuto prvnímu albu čtyři body. Mimochodem Lokaftering, je jak křehká laskonka, kterou si dáte pro pocit dobré pohody v nedělním odpoledni.