Annihilator - Never, Neverland (1990)

Prvé dva albumy Annihilator patria do zlatého fondu thrash-metalu, na tom sa zhodne množstvo fanúšikov tohto žánru. Alice In Hell (1989) sa v dobe vydania odlišoval od hordy podobne znejúcich počinov vďaka Watersovmu jedinečnému talentu. Jeho gitarové riffy sú brutálne technické a mimoriadne osobité. Nie je problém uhádnuť na prvé počutie, že ide o dotyčného muzikanta a jeho kapelu. Stačí si napr. vypočuť krátku akustickú inštrumentálku Crystal Ann, ktorá dokazuje technickú aj melodickú variabilitu Watersovej hry.

Pomerne veľkým problémom Annihilator boli speváci. Randy Rampage sa k thrashingu celkom hodil, ale jeho pocitová škála nebola dostačujúca. Coburn Pharr je úplne odlišný typ, proste z inej dimenzie a aj preto je považovaný za najlepšieho speváka Annihilator. Jeho nápaditý vokálny štýl si teda môžeme vychutnať na Never, Neverland, t.j. klasiky thrash-metalu a podľa mňa najinovatívnejším dielom Annihilator vôbec.

Album ako taký posúva thrash-metal do iného levelu a dáva mu prekvapivo hĺbku, a aj melodickú fazónu. Všeobecne je Annihilator jedna z mála thrash-metalových kapiel, ktorá si skutočne dáva záležať na melódiách. The Fun Palace a Road To Ruin obsahujú znamenité pasáže a inštrumentálne lahôdky. Hitovka Stonewall je jedna z mojich najobľúbenejších a Watersove sólo je eufóriou samo o sebe. Waters tlačí spoluhráčov na profi úroveň, na ktorú si málokto trúfne a pri titulnej Never, Neverland si to pozorný poslucháč určite uvedomí. Výsostne nabitú a nadupanú kolekciu zakončuje ďalšia skvelá pecka I Am In Command.

Never, Neverland ukrýva určitú ambicióznejšiu myšlienku, ale nie je koncepčným albumom. Prepracovanosť a perfekcionizmus prekračuje žáner a toto už má, čo to spoločné aj s progresívnym metalom. Čerpá pritom aj prvky z rockovej hudby. Rozmanitosť materiálu, silná melodika a aj zvuková rafinovanosť definuje Never, Neverland. Stále však počúvate thrash-metal, avšak je to thrash-metal vo svojej vrcholnej forme.
reagovat

horyna @ 17.05.2016 19:07:44
Dobře si pamatuji dobu, kdy jsem tohle album sjížděl na nahrané kazetě stále dokola a nemohl se jej nabažit, deska i kapela přinesla nejen mě zcela nový pohled na tvrdou muziku, takto melodické kytarové laufy byli v té době velkým neznámým. K debutu jsem se dotal až později a nejspíš mne smetl ještě víc. O zhruba dva roky později, jsem šel do půjčovny a tam už čekal novinkový Set the W.o.F. a určité zklamání z měkčího materiálu bylo na místě. Až postupem času tato kolekce u mmne s přehledem trumfla první dvě desky. To prvotní poblouznění touto kolekcí, už zůstalo navždy. Díky za připomenutí skvělých časů této party.

Snake @ 17.05.2016 20:07:58
Jsem na tom podobně, i já měl nahraná jen první tři alba. Dneska už mě baví něco jiného, ale tehdy to byla bomba...

alienshore @ 17.05.2016 20:10:45
nie je zač Horyna, čo sa týka Set The World On Fire, myslím si, že je to dobrý album, samozrejme je braný ako kontroverzný vďaka tej náchylnosti k melodike, ale svojich fanúšikov rozhodne má ...

horyna @ 17.05.2016 21:07:14
VŠEM!!! : pamatuje si někdo z vás pánové, zhruba roku 91 vysílala asi čt2 pár dílů skvělého zahraničního hudebního pořadu Tim Sikes video rock (hard) show a myslím,že v jeho znělce byla použita některá ze skladeb z tohoto alba!!! Musím to zítra youtubnout:-) ,zase ty skvělý vzpomínky.

EasyRocker @ 18.05.2016 05:03:37
Dlouhá léta jsem vlastnil jen Set the World on Fire a King of the Kill, která jsou pro mě doslova srdeční záležitost. Mají totiž už metalově plný zvuk. Pak jsem si dokoupil relativně nedávnou tyhle první dvě desky. Kytarově je to geniální, Waters už byl tehdy prostě jinde než většina ostatních (ne nadarmo ho chtěl i Mustaine do Megadeth). Vadí mi ale plochý a neprůrazný zvuk u obou alb (remaster to bohužel nespravil) a hlavně slabý zpěv. Koneckonců to byla až na výjimky tak nějak vždycky slabší stránka kapely. Ale jinak se řadím mezi jejich velké fanoušky.

Druhé album kanadských thrasherů Annihilator zůstává poněkud ve stínu o rok staršího debutu, ačkoliv se rozhodně nejedná o slabou či špatnou nahrávku.
I zde nám Jeff & spol. nabízí kvalitní a vybroušený klenot; skladby jsou plny energie, která z nich doslova prýští, a díky své síle posluchače okamžitě vzpruží a dobijí mu baterie. Vedle skvělých melodií a chytlavých riffů jsou zase ke slyšení technicky bravurně zvládnuté výkony a krásná kytarová sóla.

Celé album je opět velmi vyrovnané, takže se těžko vypichují nějaké vrcholy; od úvodní "The Fun Palace", přes titulní "Never, Neverland", až po závěrečnou "I Am In Command" se jede první třídou.
Vzhledem k úspěchu předchůdce asi nikoho nepřekvapí, že se Jeff Waters držel „svého kopyta” a nahrávka zní dost podobně. Určitě se však nejedná o nějaké „brakování” vlastních nápadů z minula… Je to spíš autorův rukopis.

Přece jen tu jedna výrazná změna nastala – na postu zpěváka byl nahrazen Randy Rampage Coburnem Pharrem, což od sebe desky odlišuje nejvíc. Frontmani mají poněkud jiný styl zpěvu a taky zabarvení hlasu; rozhodnutí, kdo z nich je lepší, není vůbec snadné, neboť oba dva jsou velmi dobří.

Mám o chloupek radši debut, takže dávám čtyři a půl hvězdičky, pochopitelně ale zaokrouhlím nahoru.
reagovat

alienshore @ 19.10.2013 11:56:00
po dlhšej dobe som opäť siahol po starších veciach Annihilator a album Never Neverland je skutočne skvost v trash metale, navyše nie je to len tvrdé ale povedal by som že aj mierne progresívne vďaka akustickým gitarám a melódiám ...., u mňa je to päť hviezd, dík Cossack za recku

Cossack @ 20.10.2013 13:09:29
Alienshore, není zač… Mám obě první alba Annihilatora hodně rád (debut o maličko víc, jak už jsem psal), určitě souhlasím, že jde o výbornou thrashmetalovou muziku; i s těmi melodiemi a akustickými pasážemi.
Jinak, dík patři hlavně Hejkalovi, že je sem přidal!
;-)