Mystery - The World Is a Game (2012)

Mám značný problém plně se ponořit do hudby jakou produkují kanadští Mystery, jak na desce Beneath the Veil... tak i na této, přitom samozřejmě vím že se jedná o dosti ojedinělou a nevšední kapelu / tvorbu. Nejspíš za to může celkově klidnější vyznění alba, jako bych se neměl čeho zachytit, o co opřít, něco jež by mne vyvedlo z celkového albového konceptu a tak podobně jako jim stylově spříznění (přesto celkem odlišní) Enchant, vyznívají ve vyýsledku pro mne značně podobně. Na kapelu jsem narazil díky pěvci Davidovi Benoitovi, který pomohl v Yes nahradil Johna Andersona a vydal s nimi (pro mne) pořád ještě celkem přitažlivou nahrávku Fly from Here.

Už úvodní (po předehře) Pride je slušná píseň, ovšem se Superstar (osobní favorit alba) - se chce člověku opravdu brečet, dopady akustických kytar do našich srdcí a velmi emotivní nálada písně podtržena vnímavým Davidovým projevem a houpavou melodií (jež je součástí i kytarového sóla) z ní činí skutečnou lahůdku a trefný zásah na city. S titulní The World is a Game- se ke slovu přihlásí další melodický motiv, začátek mají na svých bedrech klasické kytary a písničkovější tvář skladby se v půli přelomí do svižnějších nuancí. A máme tu píseň Dear Someone- obsahuje subtilní flétnové vstupy precizně dotvářející onu posmutnělou náladu, kytary ve všech podobách kolem nás poletují a nutí se do dané písně pořádně ponořit. V Time Goes By- nástrojová i vokální zložka v jedné shodě přímo naříká, pocit nádherně umocňuje klavír i zvláštní klávesový zvuk. Nejdelší a závěrečná skoro 20 minutová epopej Another Day- uzavírá a bilancuje celé album, artově promyšleně vystavěná kompozice se silnými momenty.

Je to velmi smyslná, oduševnělá a emocemi přetékající hudba, plná melodických kytarových vyhrávek, změn temp a senzibilního hlasového projevu. Převážná většina skladatelské práce leží na kapelníkovi a majiteli značky Micheli St-Perem, který za mimořádný hudební zážitek zaslouží naši velkou poklonu.

Hodnocení je tedy celkem oříšek: 4-5*, tak kolik teda? Na jednu stranu si říkám, přihodit dvě šlapající písně se solidním nábojem je vystaráno, na duhou stranu, vždyť by tím také mohl být narušen celkový koncept, tvář a nálada alba, hlavně však jeho jedinečnost. Navíc, nebojím se říci,že například za rok dosáhne album ještě výše než dnes a tak tomu půjdu naproti a vytáhnu známku nejvyšší.
reagovat

Brano @ 07.05.2016 10:41:26
Mystery patrí medzi moje najoblúbenejšie skupiny a Michel St-Pere je u mňa génius.Vedie tiež aj skupinu Huis,ktorá je považovaná za také "béčko" skupiny Mystery.Album The World Is A Game je výborný,ale o chlp radšej mám predchádzajúci One Among The Living. Horyna,dík za peknú recenziu.

horyna @ 07.05.2016 11:41:33
Brano: příteli květinových králů i Mystery, v žilách nám koluje podobná krev :-) ,tebou zmiňovanou desku neznám,jen tu předchozí. Co novinka slyšel jsi už? Mám teprve v objednávkách.

Brano @ 07.05.2016 13:43:57
horyna,novinku Delusion Rain som samozrejme počul a tiež je výborná.Zatiaľ CD v zbierke nemám,počkám na priaznivejšiu cenu.

horyna @ 07.05.2016 16:04:45
Brano: co je příznivější cena? U nás za necelých 600 kč Za kolik do toho půjdeš?

Brano @ 07.05.2016 19:53:47
CD The World is Game som kúpil v akcii za 8,50 euro. Delusion Rain stojí u nás teraz 18 euro,čo je veľa.Takže si počkám na nejaký výpredaj.

Z krajiny javorového listu pochádza veľa mimoriadne kvalitných skupín rôzneho štýlového spektra. Nie inak tomu je aj u kapely Mystery, ktorá sa do povedomia prog fanúšikov dostala vďaka predošlému albumu One Among The Living, ktorý bol pre nich zlomový. Ďalším štúdiovým počinom s názvom The World Is a Game nenechali nič na náhode a predostreli opäť nápaditú formu svojho melodického prog-rocku. Nepúšťajú sa tu do krkolomnej inštrumentácie, skôr hrajú viac do atmosféry a spevných liniek. Vynikajúci spevák Benoît David je hlavnou devízou na tejto nahrávke a jeho vokál perfektne vystihuje konkrétne melódie. Prekvapením je účasť skvelého bubeníka menom Nick D'Virgilio (Spock’s Beard), ktorý podporil album na celej jeho ploche.

Predohra A Morning Rise svojim spôsobom navodzuje atmosféru za zvuku krásnej akustickej gitary a flauty. Výborný gitarový motív odštartuje jedenásť minútový opus Pride, v ktorej sa rozprestiera nádherný vokál Benoîta Davida. Rytmicky rockovo orientovaný track má v sebe niekoľko zaujímavých hudobných plôch, ale občas znie trochu plocho. Po melodickej stránke je tu plno dojímavých a oduševnených pasáži. Druhá v poradí Superstar je mojim obľúbeným songom. Je tu zase krásna melódia, ktorá má hlavné slovo. V pomalej melancholickej nálade sa otvorí veľmi citlivý refrén. Je tu dobrá práca akustických a elektrických gitár. Ďalšia predohra The Unwinding of Time za preklenie do titulnej kompozície The World is a Game. Skladbu otvára silný melodický motív, ktorý zakrátko nahradí Davidov vokál v ďalšej zaujímavej emocionálnej melódii. V druhej polovici sa objaví rockové premostenie v dynamickejšej rytmike. Pre mňa je vrchol celej dosky skladba Dear Someone. Už len samotný začiatok okamžite zaujme svojou melodickou stavbou. Je to síce veľmi lyrická záležitosť, ale prehovára do mňa najsilnejším možným spôsobom a prebúdza zaujímavé melancholické pocity. Song je postavený na silných melodických linkách, ale musím uznať že aj samotná hudobná zložka je dokonale premyslená a je tu dokonca aj flauta. Melanchóliou naplnená Time Goes By neuteká ďaleko svojim vyznením od predošlej. Smutná melodická téma sa postupne preberá k životu vypracovanými aranžmánmi. Skladba naberá aj vyslovene prog-rockové rytmy a znie to pekne dynamicky. Najdlhšia a zároveň aj posledná nahrávka Another Day predvedie za devätnásť minút všetko podstatné. Prvotná pomalá melódia predvádza Davida v úlohe skvelého rozprávača pocitových nálad. Samozrejme príde na rad aj tvrdšia rocková línia, ktorá nabaľuje na seba ďalšie melodické nápady. Pod ťarchou svojej minutáže znie tento opus opäť trochu plocho. Je to ale dostatočne nápaditá vec, ktorá sa na koniec tohto albumu hodí.

Treba určite spomenúť hlavného skladateľa a gitaristu Michel St-Père, ktorý má na svedomí celý tento počin. Okrem iného sem prispel niekoľkými veľmi peknými gitarovými sólami a vyhrávkami. Celkove je tento album smutný a melancholický, čo sa odráža aj v textových témach, ktoré pojednávajú o ťažších vnútorných pochodoch ale aj o nádeji. Je to cítiť aj v hudbe a mne osobne ponúka zaujímavé rozjímanie nad pocitmi a zároveň aj realitou dnešnej doby. Ak bude táto kapela naďalej napredovať tak ako sa o to snaží momentálne, tak sa mám určite na čo tešiť. Nič nové síce neprinášajú, ale to už nie je tak podstatné lebo pre mňa je dôležitá myšlienka a forma s akou sa hudobníci chcú prihovárať svojou muzikou. Jednoznačne kvalitný album, ktorých nie je vo svete hudby nikdy dosť.

reagovat

Danny @ 15.02.2013 21:01:46
Vzpomínám si, to je to album, které jsi mi doporučoval, když jsme se bavili o Fly From Here od Yes. Na youtube jsem našel čtyři vzorky: "Pride", "Superstar", "The World is a Game" a "Dear Someone". Vůbec to nezní špatně, otázkou je, kolikrát se k tomu člověk vrátí...

"Pride" jsi vystihl pěkně: zajímavá místa, rytmus na 7 dob (!); Nick D'Virgilio je výborný - přijde mi to ale trochu dlouhé a chvílemi se nic moc neděje. "Superstar" je pěkná a má hezkou akordickou stavbu (malinko tam slyším Gilmoura) s pohybem mezi dur-moll. "The World is a Game" je další pomalá a pro mě slabší než "Superstar" a vyhrávková sóla mě moc nebaví, celkově to ale průšvih není. "Dear Someone" má nejjednoduší koncept z toho, co jsem si poslechl a přitom funguje dobře, ta se mi líbí - flétna je příjemná.
Souhlasím s tebou, je to rozjímavé (a k rozjímání) a hudební menu má být pestré, i taková alba mají smysl. A Benoit David je zase dobrý.

A já si musím ještě jednou pustit "Dear Someone"...

martin69 @ 22.02.2013 12:06:43
Poslední věta, vystihuje vše. Po výborném One Among the Living, opět kvalitní album.

Tomáš Rojt @ 26.04.2013 08:35:29
Výborná deska. Vše do sebe zapadá, střídání nálad, délka skladeb,hezké melodické nápady a excelentní provedení, všechny nástroje jsou vyvážené, ale přesto vyzvednu zvuk kytary, který mi sice místy svou barvou připomíná Trevora Rabina na albech YES, to je ale spíš pocta. No a samozřejmě Nick D´Virgilio je skvělý jako vždy a navíc docela svým stylem pro mne snadno rozpoznatelný. Vokál Davida Benoita je velmi příjemný a nemůže vám nepřipomenout Jona Andersona. Mimochodem na posledním albu YES jsem Davida Benoita slyšel poprvé. Abych nezapomněl, nejkratší skladbička The Unwinding of Time je roztomilá s originálním nápadem - taková třešnička. Pro mne ještě nedávno utajená kapela, ale určitě jedna z nejlepších progrockových kapel současnosti. Shrnuto a podtrženo - velmi dobrá placka !