Cray, Robert - Robert Cray Band - Don't Be Afraid Of The Dark (1988)

Někdy na počátku tohoto milénia se vrátil kamarád z USA a přivezl si řadu CD. Mezi nimi byla i dvě od Roberta Cray. Šlo o tituly "Shame+A Sin" ´93 a "Take Your Shoes Off" ´99 a když mi je s objevitelským nadšením půjčil, došlo na mé první setkání s hudbou tohoto moderního umělce starého žánru. Cray na mě od začátku působil příjemně až uhlazeně, a možná to bylo to, proč jsem se spokojil s tím, že jsem si ta dvě půjčená alba nahrál na minidisc a jednou za čas se k nim vrátil.

Před pár týdny jsem však narazil na toto LP na aukru a za pár korun obohatilo mou vzkvétající sbírku vinylů. No a já při třetím poslechu přicházím na to, že tahle hudba není zase až tak uhlazená. Přiměřená dávka bluesové decentnosti totiž Robertovi vůbec nebrání v tom, aby i věci, které někdo zařadí snadno po prvním poslechu odsune do pozadí, nepulsovaly nakažlivou bluesovou horečnatostí vzrušujícím napětím. Jsou tu i písně, které nad ostatní tzv. vynikají (třeba živá "Across the Line" nebo titulka "Don't Be Afraid of the Dark") tím, jak se obrací k žánrové tradici a jak z ní dokážou vytěžit pomocí výborné kytary a dechových partů ještě něco navíc. Ale nejen tyto jsou důvod, proč mIluju  Robertovo úsprornou a přesto vynikající práci s kytarou, ale také jeho nezaměnitelný zpěv.

Chválit mohu postupně každou z těch deseti písní (protože je za co), a i když při prvním poslechu mi některé připadali snad lehce průměrné, jsem vyveden ze svého prvotního omylu a dneska i ty vnímám jako výtečné. Velmi solidní album za 4,5. Mám rád desky, které s každým dalším poslechem přináší nové impulsy a "Don't Be Afraid of the Dark" z roku 1988 je jednou z takových. 

stargazer @ 20.08.2023 13:11:37
Osobně se mi propojení blues se zvukem osmdesátých let docela líbí. Je to hodně uvolněná, příjemná hudba. Roberta Craye znám z Crossroads festivalu Erica Claptona. Jinak sólově ho slyším poprvé.  Doporučuji poslechnout bluesovou pecku Copeland, Collins, Cray - Showdown /1985/