Friedman, Marty - True Obsessions (1996)

Mnohem víc než v bývalých domovských Megadeth mě Marty Friedmen dokázal uchvátit svými pestrými sólo výlety daleko za metalové hranice, tento výšlap je nejdokonalejší a nejpozoruhodnější ze všech. Stylové spektrum se rozchází od decentního metalového nákresu, přes burácející rockové vody, příjemné melodické písničky a zabíhá až do tajů esoteriky, podobně jako na jeho dvou předchozích dílech. Kdo zná tvorbu Megadeth, myslím teda těch Megadeth, ve kterých vedle Mustaina na sólovou kytaru hrával právě Marty, teda těch nejkultivovanějších (názor velké většiny jejich fanoušků) Megadeth a postaví vedle nich první čtyři sólové eskapády jejich melodického a kreativního kytaristy, nestačí žasnout jakými cestami se ve svém ranném mládí proplítal. Po speed bouřích Cacophony (kapela dvou alb spolu s kolegou J. Beckerem) a prvním podobném "dračím polibku" otočil Marty kormidlo zprudka zcela jinam a esoterikou prostoupené vyklidněné nahrávky Scenes a Introduction ukazují na smířlivou duši tohoto heavy excentrika. Vrcholná forma jej v průběhu devadesátých let neopouštěla a tak nejen v domovských Mega přidával jeden skvělý nápad za druhým (viz netypická a novátorská deska Cryptic Writings), ale i sólovou káru dotahl na svůj vrchol pojmenovaný True Obsessions.

Na zlatém tácku nám Marty servíruje jak pokrmy instrumentální, pro začátek duo písní pro příznivce dvojice Satriani/Vai, jedna lepší než druhá, dotek Japonska s fusion charakterem v Intoxicated a ještě jeden úklon gejši při Glowing Path. Vidina muže s velkým instrumentálním nadhledem tyčícího se jako bůh na sklanatém výběžku směřujícím do moře, přesně takové pocity se mnou hýbou při dvojici dokonalých tracků The Yearning a Farewell.

Barevnost alba spolutváří i písně zpěvné, nezvykle melodická Last September, americký střední proud Shine On Me, baladický soft rock Hands of Time, nebo tvrdší pochod Live and Learn.

Deska není jen pro znalce kytarového umění, jelikož o dobré písničky tady jde předně. Deska, na kterou si Marty pozval trojlístek tehdejšího výkvětu bubenické extratřídy. Deska pro vás, kteří se chcete do hudby zapojit a prožívat ji.
reagovat

horyna @ 01.12.2016 10:38:20
Martyho jsem poprvé zaznamenal na Rust in Peace a hned s Countdown... se vyšvihl mezi elitu kytarovou, metalovou i coby sympaťák. Jeho hra a sólové doprovody, nebo spíše ekvlilibristiky mě fascinují na tvorbě thrashmetalistů Daveovi družiny nejvíce ze všech, kdo tudy kdy prošli. Speed jeho prvních prací mě přijde hodně přitažený za vlasy, ale doba mu šla naproti a mladistvá nevybouřenost zřejmě také. To Scenes je jako z druhého břehu, kouzelo nového a nečekaného funguje parádně. True O. je pravá rocková deska mající charisma a dostatek nápadů aby bodovala u každého rockově smýšlejícího jedince, kytarového gurmána pak především. Co skladba to skvost, co skladba to jiný hudební příběh, lišící se od Satchovi, nebo Vaiovi tvorby především. Škoda jen, že už podobně silnou kolekcí nenavázal.

Snake @ 01.12.2016 20:10:05
Album mám doma léta letoucí a znám ho líp, jak svoje boty. Vždycky mi přišlo hrozně roztříštěné - hard rockové nakládačky, pop rock, ambient - ale postupem času jsem si ho (docela) oblíbil. Mou nejoblíbenější peckou tady odjakživa byla hned druhá Espionage...

Martyho vrcholným dílem je pro mě Dragon´s Kiss a ve sbírce mám ještě album Introduction. Recenzované "True Obsessions" bych zařadil až za ně. Tři a půl.

horyna, před časem jsem si z netu pouštěl desky "Loudspeaker" a "Tokyo Jukebox". Teď už si jenom nevzpomínám, jestli jedničku, bo dvojku, ale líbilo se mi to. Dokonce natolik, že jsem si je málem objednal...

True Obssesions je môj najobľúbenejší album z dielne Martyho Friedmana. Je to štýlovo klasický hard-rock s patrične kvalitnými melódiami, ktoré odspieva istý Stanley Rose. Sú tu aj inštrumentálne skladby, poniektoré rockovo energické a aj tie relaxačné pripomínajúce obdobie albumov Scenes a Introduction. Je celkom zaujímavé, že Friedman prišiel s takouto doskou a ako muzikant je dosť nevyspytateľný. Tento počin však vyšiel na sto percent a máme tu možnosť počuť šťavnatú gitaru, ktorá nádherne sóluje. Aj po zvukovej stránke sa podaril veľmi dobre a hosťujúci muzikanti patria medzi hráčsku špičku, čo len prospieva kvalite albumu True Obsessions.

Úvodná rocková inštrumentálka Rock Box ako keby vypadla z pera Joea Satrianiho. Podobne je na tom aj ďalšia inštrumentálna záležitosť Espionage, ale tá už má viac Friedmanovu charakteristickú čepeľ. Prvý spievaný track Last September je dokonalý a melódia je absolútne bezprostredná. Úžasný inštrumentálny song Intoxicated vás doslova intoxikuje spevnou gitarou a silnými melodickými linkami. Shine On Me je parádny hard-rock, kde Rose spieva silným a výrazovo bohatým hlasom. Čudujem sa relatívne, kde na tie melodické nápady Friedman chodí lebo Hands Of Time je ďalšia excelentná záležitosť s vokálom Stanleyho Rosea. Skladba Rio je už jemnejšia inštrumentálna vec, ktorá by sa hodila napr. na album Scenes. Charakter tejto nahrávky však nenarúša a Friedman vkusne strieda akustické a elektrické gitarové plochy. Tvrdšia Live And Learn je vokálne sebaistá a song obsahuje aj výborné riffy. Trochu netypicky znie Glowing Path, v ktorej sa občas ozýva elektronický podklad a kľudne by som si to vedel predstaviť aj bez tohto doplnku. Našťastie je dobre spracovaná a dramatické sóla sa dobre vynímajú v spolupráci s rytmickou sekciou. Ďalšia inštrumentálka The Yearning má typické orchestrálne aranžmány a veľmi dobrý melodický motív vykreslený elektrickou gitarou. Farewell je rozlúčka, symfonické pasáže a pomalé gitarové sóla spravia peknú emocionálnu bodku.

Nemám pocit, žeby tu bola nejaká vata alebo kontroverznosť. Skôr naopak Marty Friedman zložil album, ktorý sa výborne počúva a patrí určite medzi tie jeho najlepšie. Prvé štyri dosky sú od neho hudobne najobsažnejšie a vyšli vo vydavateľstve Shrapnel Records. Ďalšia tvorba tohto gitaristu ma už neoslovuje. True Obssesions je u mňa v rámci štýlu za plný počet.
reagovat