Cuby & the Blizzards - Groeten uit Grollo (1967)

Groeten uit Grollo je album holandskej skupiny s matematickým znamienkom v názve, ktorý sa na poslucháčov vyrútil v roku 1967.

Klavír rozdrkoce klávesy, pridá sa zvyšok nástrojov a je tu svižná záležitosť Another day, another road. Cuby+Blizzards servírujú bluesové menu, a preto nemá význam ísť skladbu po skladbe, ale vychutnávať si celý chod. Ten je prevažne pomalý (The big bell, No shoes),sem-tam rýchlejší, ale v podstate na nás nič nečakané nečaká.

Najlepšou skladbou je naliehavý slaďák Somebody will know someday, ktorá si uchováva určité temné pofarbenie.

Ďalší fajnový kúsok bluesového pokrmu z Holandska sa skladá z ôsmich chodov a výhodou je, že sa pri nich nenachodíte.
reagovat

Holandskou skupinu Cuby And Blizzards jsem poprvé zaregistroval v Mladém světě v r. 1969, kde se oznamovalo, vystoupila v pražské Lucerně za velkého zájmu publika. Byla to kapela pořádných mániček s dlouhými vlasy a vousy a vyjadřovala už z černobílých fotografií svobodomyslnost, o které se mohlo v našich poměrech v doznívající liberalizaci poměrů jenom zdát…
O kapele se postupně vyjadřovali s velkým respektem a úctou různí známí hudebníci, jejichž názory pro mě byly v mnoha ohledech směrodatné, jako např. Radim Hladík nebo Mikoláš Chadima, nebo Jiří Stivín a Martin Kratochvíl. O skupině jsem ve svých 14 letech nic nevěděl a tehdy, když se řeklo Holandsko, tak mi rezonovalo pouze Shocking Blue. V dalších letech to ovšem už byla slušná řádka skupin, které vlastně poslouchám a obdivuji dodnes.
Trvalo mi ale dlouho, než jsem získal jejich skutečné celistvé album do své sbírky a tak jse, znal tyhle Holanďany především z magnetofonových pásků od starších kamarádů, kteří jenom věděli, že jsou to Cuby And Blizzards, ale názvy alb a skladeb pro ně byly neznámou.
Album Groeten Uit Grollo je dnes součástí mé sbírky a tak se podělím o svoje pocity s vámi.

ANOTHER DAY ANOTHER ROAD – úvodní skladba se nese v bytelném soundu ryhtm and blues podle britského modelu. Zpívající frontman Harry „Cuby“ Muskee je evidentně velkým obdivovatelem Johna Mayalla, což z jeho interpretace cítím. Skladbě vévodí výrazný kytarový riff, kterému sekunduje dobře šlapající rytmika bicích, basů a tohle albové intro je schopno zaujmout od samého prvopočátku.

THE BIG BELL – tuhle skladbu si kapela vypůjčila z repertoáru slavného bluesmana Eddieho Boyda. Muskee zpívá velmi vroucně a přesvědčivě. Jeho měkká angličtina má výtečné frázování a projev výtečný bluesový feeling, v němž se „bílý živel“ velmi úzce pojí s „černým živlem“. V mezihře máme kreativně sólo Hermana Brooda na klavír, který nám prozradí jeho jazzové cítění. Je tady ovšem jeden z nejlepších dobových bluesových kytaristů Země tulipánů – Eelco Gelling, který dokáže správně ohýbat tóny a vložit sem svůj vlastní bluesový názor. Prostě parádní příklad výtečné coververze.

SOMEBODY WILL KNOW SOMEDAY – tahle skladba pochází z vlastní dílny kapely. V úvodu je to prostor pro expresivní Muskeeho vokál a Broodův klavír. Ten má v bluesovém cítění zvláštní hall. Nevím, jestli ten prostorový sound v téhle hudbě úplně očekávám, ale jsem stržen duetem lidského hlasu a klavíru a ho nechám na sebe působit. Připojení Middelovy baskytary, Geelingových kytarových akordů a šustících štětců Watermanových bicích je velmi stylové a nijak nepřebíjí atmosféru, která je víceméně stále komorní. Brood hraje velmi stylově a náladotvorně a pohybuje se na klaviatuře s neuvěřitelnou lehkostí. Geeling nám předvede parádní hru na akustickou kytaru. Jeho citlivě sázené tóny jiskří jako sněhové krystaly. Velmi příjemné a procítěné od začátku do konce…

SO MANY ROADS – skladbu napsal Muskee, nicméně název samotný evokuje britského Johna Mayalla. Ostatně už i klavírní doprovod ho připomíná. Když tak poslouchám text, tak si říkám, že tohle je opravdu od otce britského bílého blues a Cuby And Blizzards se vyrovnávají s Bluesbreakers. Ostatně vzpomínám si, že Mayall v těch časech byl přizván jako čestný host kapely na koncertě v Holandsku, což samozřejmě kapele pozvedlo v dané době renomé. Brood za klavírem hraje velmi přesvědčivě jak basové doprovody tak melodii a Muskee dokáže strhnout svým projevem a uvědomuji si, že jeho přesvědčivost je alespoň pro mě stejně silná jak v komorním – tak kapelovém doprovodu. Paráda.

KING OF THE WORLD – už podle názvu je mi jasné, že tohle je další coververze, tentokrát od slavného Johna Lee Hookera. Geeling nalehne na kytarové téma a jeho elektrické tóny se valí vpřed za klasického bluesového rytmického doprovodu. Tohle je rhythm and blues jedinečného pojetí, přesvědčivého nejen instrumentálně, ale i ve zpívané interpretaci. Myslím, že snaha vyrovnat se s britským rhythm and blues je tady jednoznačná a Holanďané nijak za svými ostrovními konkurenty nezaostávají. Geeling má slušnou kytarovou techniku, skvělé ohýbá tóny a hraje s velkou přesvědčivosti, aniž by musel nadměrně exhibovat jako Clapton nebo Beck. Myslím, že velký John Lee Hooker by mohl být s touhle variantou své skladby spokojen, přestože ji hraje více skupin….

BABY PLEASE DON´T GO (BACK TO NEW ORLEANS) – další model amerického blues podle Big Joe Wiliamse. Geelingova rozvolněná kytara, jak v doprovodech tak ve spojovaných mezihrách vykazuje výtečnou variantu kytarového blues a znovu musím přitakat, že i komorní Geelingova a Muskeeho interpretace bez kapely je dostatečně přesvědčivá a pro milovníka blues blízká. Žádné křeče, ale hudební cesta k samotné duši téhle hudby…

NO SHOES – John Lee Hooker byl jak známo miláčkem řady kapel, kteří interpretovali rhythm and blues nebo blues rock a tak ani příliš nepřekvapí, že i další jeho skladba se na albu objevuje. Zaznamenávám zněnu v soundu. Brood tentokrát opouští klaviaturu klavíru a usedá za hammondky. Nehraje sice na ně jako George Fame nebo Brian Auger, ale dotváří tu správnou backgroundovou atmosféru a prostor je svěřen Geelingovu sólu, bez agresí, a nadměrných eskapád. Rytmický doprovod se pohybuje spíše v jamovaném blues, ale pořád je zde zachován ten krásný vyvážený poměr v instrumentaci a interpretaci.

ANOTHER LAND – patří do dílny kapely. Brood opět za klavírem a Middelova baskytara mírně vyčnívá z tématu a jsme konfrontováni s výtečně pojednaným kytarovým materiálem Geelinga a už jaksi samozřejmě s expresivním zpěvem Muskeeho. Ryzí ničím nepřipudrované muzikantství, ze kterého navíc cítím jakousi hráčskou soudržnost a bezprostřednost bez nějaké křečovité snahy publikum omráčit, ale spíše je naladit a tohle se tady daří od první skladby až do samotného závěru – tedy alespoň podle mého názoru…

Neznám kompletní albový repertoár kapely a tak mi nepřísluší, abych vynášel soudy, zda se zde Cuby And Blizzards dotkli svého vrcholu, ale myslím, že na rok 1967 je zde opravdu hodně kvalitního a stylotvorného materiálu, který mnou dokáže vibrovat i dnes. S absolutním hodnocením alba bych ale počkal, až jejich setlist bude zcela v jejich autorské režii a tak nabídnu čtyři hvězdičky, čímž nijak nepoměřuji kvalitu, ale celkový dojem, které je neoddiskutovatelný.
Samozřejmě mě nepřestane mrzet, že jsem tehdy v Praze v Lucerně nemohl stát mezi publikem, ale ve čtrnácti letech to nebylo reálné a tak mě jenom může mrzet, že k nám už za normalizace nezavítali podruhé….




reagovat

hejkal @ 04.02.2013 10:27:39
Ak by som mal porovnať prvé albumy Cuby+Blizzards a Livin' Blues, tak Cuby a spol. boli na tom rozhodne lepšie. Avšak Livin' Blues sa pohla kvalitatívne nahor, kdežto Blizzardi ostali viac-menej konštatnou kapelou, a preto mám radšej druhú menovanú, už len kvôli albumu Live. Ten hard rockový nános je jednoducho parádny. Inak mám pocit, že aj samotný Mayall sa niekde zmienil, že považuje Cuby+Blizzards za najlepšiu bluesovú kapelu na svete (alebou s akou hral)...