KRAUTROCK - Music for your brain Vol. 5 (2013)

Malý skladbový rozbor z pohľadu poslucháčskych pocitov zaberie v prípade šiestich cédéčok pomerne veľa priestoru, tak sa nezľaknite. Krautrock – music for your brain vol. 5 udržuje kvalitu nastolenú všetkými predchádzajúcimi dielmi, nuž ponúka pestrý a najmä parádny pohľad na nemeckú rockovú scénu 70. rokov. V booklete sa možno dočítať, že autori chcú celú sériu zavŕšiť šiestym dielom, a teda v konečnom zúčtovaní dostaneme tridsaťšesť diskov plných hudby. Nech mi niekto nehovorí, že pozná lepšiu geograficky orientovanú antológiu!

CD 1:
Hneď prvá skladba je absolútna klasika, hard rocková pecka Archangels thunderbird od Amon Düül II, čo dodať. Rázny rock udržuje aj kapela Message so singlovou skladbou Smile. Úvodná bomba Pacemaker z albumu Second step od skupiny Karthago naznačuje, že prvá tretina disku bude rozhodne orientovaná na tvrdší rock, čo korunuje absolútne škrípavá klávesovka What do we do now od Wind, v ktorej nechýbajú ani romantické pasáže s flautou. Brainticket sa obracia k psychedélii, trojdielna rovnomenná skladba má celých dvadsaťšesť minút a začína, ako sa na správnu uletenosť patrí, zvukmi dňa. Rozbitie skla, sirény, a už to ide – repetitívny motív s občasnými ruchmi navôkol (kraľuje nadržaná dievočka), nemám podobné „skladby“ rád, ale k nemeckej scéne patria, tak ich treba pretrpieť alebo preklikať. Efendi’s Garden núka skladbu Garden, je z roku 1979, ale cítim sa ako v predminulom storočí (ups, chcel som napísať v minulom, ten čas ale letí...) v koloniálnej Indii. Ešte, že je v druhej polovičke kompozície niečo ako baladická pasáž zo „zahnívajúceho západu“. Ezoterické mecheche končí, prichádza Gäa a skladba Morgendämmerung z dlho nevydaného druhého albumu (vyšiel po desaťročiach od rozpadu kapely pod názvom Alraunes Albtraum). Je to zdanlivá psychedélia, značne tichá, ale už po chvíľke nastupujú rôzne melodické inštrumentálne pasáže, pri ktorých sa dá krásne lenivo zaháľať, i keď tu i tam ich pretkáva aj niečo expresívnejšie (napr. klávesové sólo) a dokonca až „shuffle“. Emma Myldenberger ponúka v Lenyas Fantasie trošku dvornej („Gryphoňáckej“) a španielskej náladičky, samé sláčiky, dychy, akustická gitarka a tak. McOil sa vracia k úvodu, ťažký hard rock blacksabbathovského typu This time should never end má oproti inšpiračnému vzoru aj dostatok pretiahnutých (ehm) klávesov (opäť je to skladba z roku 1979). Navyše pridáva dostatok chytľavosti v spievaných pasážach, ktoré sú značne optimisticky pôsobiace. A do tretice, je tu aj bubenícke sólo. Záver disku patrí drsnejšiemu rocku (so štipkou folkovej atmosféry a vagónom nadžezlého sólovania), ktorý vďačne prezentuje Erna Schmidt v Pass – weites Luftmeer.

CD 2:
Politicky angažovaná kapela Panther ponúka úvodný prípitok Wodka lemon, ide o jemnejšiu odrodu citrusového plodu s minimom psychedelických látok rozpustených rovnomerne po celej skladbe. Udo Lindenberg komerčne podriemkava s Daumen im Wind, na čo harmoniková prériová dumka Hascherblues od Gravestone s vďakou nadviaže. Je to skladba z roku 1980, a predsa je príjemná. Bubácky nástup pripomenie krautrockovú veličinu Amon Düül II, krátka skladba Deutsch Nepal má silno haluzný podtón a celkovo znie zlovestne, čo je vítaná zmena. Virus s jej Nur noch zwei Lichtjahre fičí na práškoch, z ktorých by mal vidiny aj slepý, Michael Bundt z Nine Days’ Wonder si sólovo pohráva s elektronikou v The barin of Oscar Panizza, čo ma veru nebaví. Ale zasa sa v polovici zjavia indiáni na mustangoch. Tritonus mám v gebuli zapísanú ako classical rockovú skupinu, skladba Mars detection je však tiež dosť elektronická a ambientne otravná. Názov skupiny Tibet zaváňa východnými orientáciami, rok 1979 a art rock k sebe veľmi nepasujú, avšak Eagles si príjemne pláva na vlnách melodických gitarový plôch pretkávaných klávesovými vánkami a počúva sa to jedna báseň. Mám z nej taký „camelovský“ pocit. Schicke Führs Fröhling nastupuje zlovestne, skladba Pictures má viac ako štvrťhodinu a lacný hororový nádych jej pristane. Klávesový progresívny rock s vraždou v očiach ma baví. Posledný objav tohto výberu sa volá Tetragon. Nahrávka Snowstorm z druhého albumu, ktorý bol nahratý koncom roku 1971, ale vyšiel až v roku 2009, klame názvom. Ide o Walking in the park z pera Grahama Bonda v brutálne „colosseumovskom“ prevedení. A teda je super.

CD 3:
Odkedy táto séria vychádza, tak sa čudujem, ako benevolentne sa v nej pristupuje k mimonemeckým skupinám. Maďarská klasika Omega vydala niekoľko albumov v Nemecku, nuž ju sem bez obáv vrazili. Help to find me je z roku 1974 a robí kapele česť, je to príjemná hard rocková uháňačka s výrazným vstupom klávesov. Chris Braun Band ponúka v The narrator to isté s miernym funky pozadím a jasne rádiovou orientáciou. Karthago a String rambler, to je pohodový rock s podobným funky rytmizovaním, ale v znesiteľnej miere. A je tu ďalší zádrheľ, taliansko-nemecké trio Toad, ktoré pôsobilo na Apeninskom polostrove, núka brutálne nadupaný hard rock Life goes on doplnený naliehavou vsuvkou, ktorá je melodicky vďačná a človek skoro verí, že clivota môže byť sladká. Keďže máme k dispozícii dvanásť minút, búrlivé výšiny sa v pravidelných intervaloch vrásnia ponad zmienené splíny a počúva sa to podobne, ako reči chvály na vlastnú osobu. Čisto perkusijno-bubenícka kapela Niagara sa vyšantí v Sangandongo (trvá to pridlho), Sameti sa v I’m not a loser drží osvedčeného gitarového rocku, samá sladkobôľna melodika a tak. Trio Amíkov žijúcich v Mníchove, Haboob, niečo bľaboce a hlučí v skladbe Israfil, Embryo je nemecká klasika, nuž skladba Music of Today. zabezpečuje čosi ako zásadný príspevok do krautrockovej mozaiky, aj keď ide o akési funkoidné čudo. Ku koncu disku sa vracia skvelá muzika, džez rock v podaní Passport, resp. skladba Abracadabra je špica, Brainstorm s Hirdwind vracia kormidlo do rúk psychedelickým zvukom, ktoré zdarne kombinuje s džez rockom, a keď mám na podobné kúsky náladu, je o paráda.

CD 4:
Hneď na úvod ma dostáva zadumaná skladba Swan song od Wintergarden, čert ber skutočnosť, že je z roku 1980 a ušato sa inšpiruje tu Pink Floydmi, tam Scorpions. A máme tu Švajčiarov. Hudobníci z Krokodil v skladbe Odyssey in Om experimentujú s akousi podivnou orientálnou psychedéliou, časti, ktoré nasadia šmirgľovaný blues rock s harmonikou, mám rád. A ten zvyšok som napočúval z albumu, takže som zvyknutý. Amon Düül II pokračuje s ezoterickým útvarom Kanaan, Ice sa vracia k priamočiaremu gitarovému hard rocku, medické sóla lahodia duchu, poteší basová exhibícia. A je fuk, že skladba To a fair young lady vyšla v roku 1980. Siddhartha ponúka príjemnú muziku, Weit weg sníva, akustické nástroje dopĺňajú klávesy, flautička, dokonca dychovka a tak podobne. Nechýbajú gitarové meditácie, slovom, artrockeri z rodu mäkkýšov si prídu na svoje. Obskúrna formácia Zyma v skladbe Law like love, ktorá vyšla na kompilácii Proton 1 (>> odkaz ) v roku 1974 (mala tam dve skladby, inak tam vyšli aj ďalšie zabudnuté kapely ako Andorra, Penicillin, Nexus a Sun), kombinuje ženský spev á la Julian’s Treatment so sabbathovským podkladom, zrazu nabehne barový klavír, máme tu čosi ako blues, bookletové prirovnanie k Cantenburskej scéne mi príde trošku prehnané (ale z jednej skladby ťažko vyvodzovať nejaké fundované závery), i tak ide o najlepší kúsok tohto CD. Satin Whale prináša ponuro melancholickú pecku Lost mankind, predchádzajúce označenie Cantenbury jej pristane viac. Da Capo v skladbe A day in a rest of my life pekne rockuje, z balady do šprintu a späť. Jasné, je to dlhočizná inštrumentálka plná improvizovaných sól, ale to je práve to, čo sa na prelome 60. a 70. rokov tak dobre tvorilo a čo na rockovej hudbe vyhľadávam. Záver disku patrí klasike Novalis a otváracej skladbe koncepčného albumu Flosseneggel, a síce Atlanto. Je to pekný nekomplikovaný art rock, ako sa na ochrancov veľrýb patrí (celý album pomáhal iniciatívam na záchranu týchto plávajúcich cicavcov).


CD 5:
Tritonus so skladbou The day awakes skladá reparát, začína dlho, ale keď už začne, prinesie krehučkú atmosféru, ktorá by nezobudila ani insomniaka, čo sa pozabudol a zatvoril oči. Podobne, akurát viac elektronicky a so zbormi, čo by sa nestratili kdesi v ERA, sa prezentuje Eberhard Schoener s kompozíciou Falling in trance. Maďarská kapela Omega ponúka ešte jednu anglicky spievanú skladbičku House of cards/Time robber, nie je zlá. La Düsseldorf elektronicky šumí v Silver cloud a vlastne sa to dá počúvať. Švajčiarska skupina Krokodil sa druhý raz ozýva počas skladby The creator has a masterplan. Navzdory optimistickému názvu ide o ťažkú psychedéliu s neistým koncom. Triumvirat exceluje v The school of instant pain, Abacus prosto a jednoducho blbne v In these times, no a Lily krásne rockuje v In these times. Zlovestná záležitosť Lory od Lightshine ma baví, naliehavý gitarový slaďák s temnými odtieňmi sa vydaril. Kapela Sun vydala album až v roku 1980, prirovnávajú ju k Zappovi, Ohne Titte je však nefalšovaný džez rock. Skvelý, staromilský, žiadne fusion. Nedá mi nevyjadriť spokojnosť s tým, že aj rytmika má vlastné sólové vstupy. Missus Beastly na záver disku prilepila skladbu Geisha. Ťažké klavírne vyhrávky dominujú podarenej džez rockovej náladovke, ktorá uplynie, ani si človek nevšimne.

CD 6:
Hard rock je späť! Thirsty Moon a Lord of lightning miestami koketuje s glamom, ale kto by jej to mal za zlé. Arktis nekazí partiu, nuž je Is it real pekne svižný kúsok bez akejkoľvek mäkkoty. Chris Braun Band tu už raz bol, skladba Icy shades však o funky nepočula a komerc tiež nechala za dverami, a preto tu máme ďalšiu jazdu. Pravda tempo sa láme ako baletka vo vetre, pomalšie pasáže spolu s rýchlymi sú plné gitár, tak to má byť. Vynikajúca kapela Epitaph si na treťom albume skúsila južanský rock, skladba Big city trilkuje zdvojenými gitarami s vervou kŕdľa spevavých operencov (o vokáloch ani nevravím). Budúcnosť – Future, vykresľuje kapela Da Capo ako niečo, nad čím treba plačlivo prehrávať drámu rockových rozmerov. Kalacakra, aké to ezoterické meno, ako prvá naruší hard rockový ráz tohto disku. September full moon je meditatívna inštrumentálna záležitosť s flautou a akustickou gitarou (však ju hrajú iba dvaja hráči). Virus v priamočiarom prevedení navracia CD do správnych koľají. Mankind, where do you go to? Evidentne do hard a príbuzných rockových krajín a to je dobre. Think sa zalieča mierne sfolkovanou skladbou Watercorps, ktorá nezaprie záľubu v art rockových vsuvkách. Baladu Silent summernight umne i príjemne prezentuje Fargo. A opäť je z roku 1979, tento kompilát sa koncom 70. rokov zaoberá v miere viac než štedrej a kupodivu sa nejedná o žiadne sklamanie. Madison Dyke tiež začína pozvoľna, akusticky, ale nebojte sa, keď má niekto záujem vytvárať v hudbe vznešené plochy, tak o mohutné gitarové výjavy nebude núdza. Next conception sa tak stáva viac-menej art rockovým kúskom s určitými „hardovými“ presahmi. Poseidon sa s tým nepára, hard rocková šablóna – jemný spev, drsné medzihry, rýchle sóla – funguje v skladbe How heavy the days na jednotku. Erlkoenig krásne zapadá do škatuľky symfonického rocku, skladba Thoughts hladí to, čo nemožno nahmatať (a nie je to tep, skôr vnútro, duch, duša, vyberte si). Je zvláštne, že tento jasne rázny disk uzatvára elektronická banda Neu! s výstižne pomenovanou skladbou E-Musik. Je to znesiteľná bodka za celým kompletom.

Opäť dokonalá porcia hudobnej nádielky, ktorá mi ponúkla aj nové poznatky o skupinách (a ich muzike), s ktorými som sa doteraz nestretol. Jasné, že nie každá pieseň mi je po chuti, to však neznižuje význam a ojedinelosť tohto počinu. Páči sa mi, že je tu minimum symptómov pri ktorých mám dojem, že podobné kreácie by z nástrojov vymámila akákoľvek necvičená opica a tak by sa aj posudzovali. Iste, keď ich hrá človek, hneď je po ruke výraz avantgarda, avšak mám predsa len radšej hudbu ako zmes hlukov, ruchov a zvukov. Ako som sa dočítal v jednej knihe, kde skladateľ komentuje avantgardnú hudbu ako niečo, čo vzniká tak, že si autor zaviaže oči a šípkami triafa do papierikov s notami... Nemci sa v tomto vcelku vyžívali a je potešiteľné, že je takzvaný krautrock ďaleko pestrejší. V šiestom volume by vraj tvorcovia chceli zavŕšiť celé dielo majestátne, doplnením chýbajúcich a málo prezentovaných kapiel ako Can, Ash Ra Tempel, Jeronimo alebo Kraftwerk, takže by sa elektronici, psychedelici a ďalší haluzáci mohli potešiť.
reagovat

Jak má člověk přistupovat k hodnocení této (již páté) krautrockové kompilaci Krautrock - Music for brain Vol. 5, když se o její existenci dozvěděl již před více jak pěti lety? Zvláště když její nákup stále odkládal, až si ji letos nakonec pořídil kompletní tak, jak v letech 2005 až 2013 vycházela. A poslouchat postupně za sebou všech třicet kusů CD s téměř 40 hodin hudby je porce téměř ultramaratónská!
Ale jaké hudby! Už se mi dlouho nestalo, abych po pořízení neznámého alba zjistil, že se mi líbí prakticky všechno, co na něm je. Nebudu hodnotit kapely skladbu po skladbě, ale spíše vypíchnu ty, které mě na druhý poslech zaujaly.

CD1/ Amon Düül II jsou pro mě největším překvapením. Ačkoliv jsem o jejich existenci věděl již v 70. letech, nikdy se mi do ruky jejich alba nedostala. A je to škoda. Jejich skladby nejsou podobné např. takovým Faust, jak jsem si představoval, ale spíše se blíží klasickým rockovým partám přelomu 60. a 70. let, jako jsou na tomto CD výborní Message nebo Wind. A vliv britských spacerockových Hawkwind je zde evidentní.

CD2/ Další zajímavá skladba od Amon Düül II nechybí ani na 2. CD. Po temném úvodu skladby Deutsch Nepal se přidává německá recitace, kdy rozumím pouze slovům "general" a "svoboda", ale parodii autorů skladby na 2. světovou válku zde cítím bezezbytku. CD končí kapelou Tetragon a skladbou Snowstrom, v které mě zaujala vynikající klávesová hra Hendrika Schapera. A jak už to u podobných kapel bývá, stačila bohužel natočit jenom jednu desku.

CD3/ Úvod patří maďarské formaci Omega. Už jsem pochopil autory této monumentální série, že jim nejde o to, zařazovat do kolonky KRAUTROCK pouze německé kapely nebo kapely se zemí, kde je úřední řečí němčina. Jestliže skupina nahrála a vydala album u německého vydavatelství, tak je zde zařazeno taky. A skladbu Help To Find Me natočila kapela u labelu Bacillus (vyšlo v roce 1974 na albu 200 Years After The Last War). Já ji znal jako titulní skladbu ze 6. alba kapely pod názvem: Nem Tudom a Neved. Ale jestli zde někdo vyčíta Franku Bornemammovi z Eloy jeho tvrdý germánský přízvuk, tak to pokládám za nicotné s maďarským přízvukem Jánose Kóbora! Při letmém poslechu by nepozorný posluchač tu angličtinu s maďarštinou lehce zaměnil.

CD4/ Po pěkné baladě Swan song kapely Wintergarden přicházejí na řadu švýcarští Krokodil. Skladba Odyssey In Om z jejich 3. alba An Invisible World Revealed z roku 1971 je pokládán za jeden z milníků progresivního rocku. Nástrojové obsazení kapely, kdy jsou vedle klasických rockových nástrojů použity ve skladbě postupně sitar, harmonika, flétna a mellotron, je jedinečné, a ukazuje na hráčské mistrovství jednotlivých hráčů. Amon Düül II nechybí ani na tomto CD. A skladba Kanaan mě opět dostává svoji neopakovatelnou "temnou" atmosférou. Ve skladbě Lost Mankind od Satin Whale dominují v úvodu hammoundky s flétnovým doprovodem, ke kterému se přidává mellotron s pěkně vybarveným kytarovým sólem. Další perla!

CD5/ Ani na tomto CD nechybí maďarská Omega. Skladba Time Robber byla natočena a vydána u firmy Bacillus v roce 1976 pod názvem House Of Cards/Time Robber. Zajímavé je, že v Maďarsku vyšla jako Gammapolis až v roce 1979. Jak je vidět, tak si to kapela nejdříve otestovala v Německu s několikaletým předstihem. A nebo to bylo v Maďarsku jako u nás, kdy mezi natočením a vydáním desky mohla být i několikaletá pauza. Skupina Krokodil ve skladbě The Creator Has A Masterplan opět nezklame. Léta jsem pokládal za nejlepší švýcarskou kapelu Toad (nechybí ani na tomto výběru - viz výborná skladba Life Goes On na 3.CD), ale vypadá to, že se jejich pozice u mě začíná otřásat v základech.

CD6/ Na posledním CD mě zaujali svým zemitým hard-rockem německo-britští Epitaph a formace Da Capo, jejichž jediná deska vyšla v nákladu pouhých 500 kopií. A protože tam na kytaru hraje Peter Stanek a na bicí Alfred Urban, tak se tomu malému studiu ve Fürthu nedivím. V roce 1972 to mohli být exulanti z ČSSR, kteří na tom asi byli finančně prachbídně. Ale to je samozřejmě míněno s velkou nadsázkou. Jinak bigbeat hráli opravdu řízný. I kapele Think vydala jedinou desku v 500 kopií, což je velká škoda. Skladbě Watercorps dominují housle, flétna, nádherné vícehlasy se prolínají s varhany a kostelními zvony. Celé mi to připomíná Gentle Giant v jejich vrcholné tvorbě.

Co říci závěrem? Autoři tohoto projektu (Rudolf Vogel a Kurt Mitzkatis) si zaslouží velké uznání za to, jaké dílo dali dohromady. Pro milovníky progresivní hudby sebrali to nejlepší, co na blízkém západě vůbec vzniklo. Tak jenom pevně doufám, že s projektem nekončí, a v dalších letech vydají další pokračování toho, čemu se u nás v 70. letech říkalo KRAUTROCK. Pod tímto původně pejorativním názvem se skrývá opravdu výborná hudba, kterou mohu všem jenom doporučit.
reagovat

pito63 @ 11.06.2013 15:58:03
Zatiaľ som to nerozbalil, ale už si na to musím nájsť čas...
Mirek, vďaka za recenziu!
...a vôbec nepochybujem o kvalite tohto výberu.

Mirek Kostlivý @ 11.06.2013 16:15:02
Tak to aby si začal už rozbalovat ...

hejkal @ 11.06.2013 17:33:43
Predbehol si ma, už týždeň smolím podrobný prelet nad kukučím šesťcédéčkom, až ho niekedy dopidlikám, tak ho sem nahodím. Každopádne som rád, že ťa táto antológia chytila, tiež som vďaka nej spoznal spústu dobrej muziky.

Mirek Kostlivý @ 11.06.2013 19:09:11
Však Ti patří veliký dík za to, že si tu kompilaci pro nás objevil. A nezlob se na mě, že jsem Tě předběhl :-). Ale když já už sem více jak půl roku nic nenapsal, tak jsem se neudržel a dnešní den tomu věnoval. A již se těším na Tvůj fundovaný pohled.

zdenek2512 @ 12.06.2013 16:42:17
Ahoj Mirku, hezky jsi to popsal. Me na vsech kompilacich stve to, ze treba od nejaky kapely tam je neco, ale neni tam to co se libi mne. Proto kompilace nekupuju, ikupuju pouze radovky. Ona asi ta 30 CD serie muze by dobra, ale proposlouchat to vsechno to neni nic pro me. ;-). Malo casu a chci posloychat taky neco jinyho.

Mirek Kostlivý @ 12.06.2013 17:56:20
Zdeňku, však já si to pořídil jenom proto, abych mohl začít shánět originální komplety těch kapel, které jsem neznal a zaujali mě. Výběry "Best Of" neuznávám, a žádný doma nemám.

zdenek2512 @ 12.06.2013 18:49:52
To pak budes mit spoustu pisnicek dvakrat, ale ja to mam v hodne pripadech taky zdublovany CD a vinyl. Takze chapu. Chybi tam francouzsti predstavitele krautrocku Fille Qui Mousse doporucuji neco jako PPU ;-).

hejkal @ 13.06.2013 07:08:19
Nejadna dobrá výberovka mi poskytuje viac rozkoše ako všetky albumy vybranej kapely dokopy. Napríklad Best of Joe Cocker, Chicken Shack, Rod Stewart, Stevie Ray Vaughan a mnoho ďalších. A to ani nevravím o vlastných kompilátoch, ktoré často klamú telom a spravia aj zo Sweet, či Beatles niečo poriadne. :)

Konkrétne táto hudobná encyklopédia (aj tak ju jej autori nazývajú) núka ukážky tvorby kapiel, ktoré ani žiaden album nenahrali a vyšli buď na nejakých kompiláciách alebo až v novom miléniu na rádiových záznamoch, často spoločne. Takto som sa o nich aspoň dozvedel. Zavrhnúť ich kvôli tomu, že nevydali album, mi príde na škodu.

pito63 @ 13.06.2013 07:14:57
Súhlasím, tieto výberovky nemajú chybu!

zdenek2512 @ 13.06.2013 07:29:46
Jestli tam jsou skladby, které jinde nevyšly tak to je něco jiného. Pak bych si taky takovou kompilaci koupil :-). Když už jsi nahodil Beatles tak třeba Hey Jude nebo Past Masters Volume I. i II. To má logiku něco jiného je Led Zeppelin Remasters .

hejkal @ 13.06.2013 08:03:22
Tak, tak.