Bowie, David - The Next Day (2013)

21.11.2017 oř | #

Nejsem zarytým obdivovatelem Bowieho tvorby, ale tohle rozmáchle bujaré album respektuji. Těžko na něm najdeme slabší moment a věřím, že ten kdo se neprohrabává ranným Bowiem, vezme na milost právě tuhle předposlední kolekci. Pro mě je jedním z nejoblíbenějších a nejlepších Davidových alb. Vyznačuje se mírně futuristickým zvukem, takže nejde o žádný pop, ale vesměs o progresivní představení. Vše je přetransformováno v nenásilném a experimentálním hávu do písničkové formy. Bowie si už ve svých začátcích vložil do erbu slovo rozmanitý. I tady najdeme od každého stylu silný vzorek. Do lepší poloviny bych zařadil saxofonovou tryznu Dirty Boys, roztančenou The Stars, monumentální Love Is Lost, očistnou baladu Where Are We Now?, překrásnou melodickou píseň Valentine's Day, taneční ztřeštěnosti If You Can See Me a Dancing Out in Space a poslední dvojici You Feel So Lonely You Could Die a depkoidní Heat.

V tomto případě jde o mistrovský kousek z Bowieho tvorby a společně s nekrologem Blackstar i nejlepší mistrovu desku zralého věku.

reagovat

Balů @ 21.11.2017 13:22:57
Tento surfař po módních stylech byl vždy za horizontem mého zájmu!

Martin H @ 21.11.2017 18:19:38
Tento surfař po různých stylech byl vždy v popředí mèho zájmu.

steve @ 22.11.2017 08:16:43
V Bowieho tvorbě je víc progresu než v mnohých jiných přeceňovaných kapelách současnosti. Pokud ho někdo neposlouchá o hodně přichází. Nikdy mu nešlo o prvoplánovitost a to u něj oceňuju.

oř @ 22.11.2017 18:37:22
Bowie není pro každého,já sám mám rád jen něco málo a dost dlouho mi trvá než to v sobě semelu.

steve @ 24.11.2017 08:17:56
Jeho desky ze sedmdesátých nejsou poslechově tolik náročný jako novější tvorba. Třeba v devadesátkách vydával silně experimentální věci, ale ty za trochu námahy taky stojí. Bowie je, vlastně byl král progu.

horyna @ 24.11.2017 09:47:48
Od Bowie znám jenom něco, má tolik alb že snad není v lidských silách je všechny zakoupit:-) Z těch novějších mám za nejkvalitnějšího plnokrevníka fantastickou Reality, té se nic nevyrovná.

oř @ 24.11.2017 12:56:02
Deska Reality je jistě výborná, vůbec u Bowieho tvorby platí pořekadlo - čím starší tím lepší.

horyna @ 10.02.2019 11:09:12
Neuvěřitelně variabilní záležitost. Bowie byl dokonalý věrozvěst v několika progresivních směrech. Nevím kdo se dostal tak daleko, Gabriel urazil solidní cestu, ale k té Bowieho mu pořád dost kroků schází.

20.03.2013 Matouš | #

My čekali revoluci, ale nepřišla ani revolta.
Tak nějak bych asi shrnul svůj dojem z tohoto alba. Upřímně jsem se na něj těšil a pořídil ho jakmile bylo venku. Jak už jsem tady v diskusi pod některým z Bowieho alb psal, mám Bowieho hudbu rád. Každá jeho deska je jiná a přitom vydává koncepční alba. Takže i přes výhrady je dobrodružství sledovat jeho hudební vývoj.

Obal: Jde o obal alba Heroes z roku 1977, které je součástí tzv. "Berlínské trilogie". Na Heroes Bowie spolupracoval s Brianem Enem. Tento původní originální obal je přelepen bílým čtvercem s názvem aktuálního alba. Původní název desky "Heroes" je přeškrtnut fixou. David Bowie se před několika lety vyslovil, že si toho ze svého berlínského období moc nepamatuje. Obrážel totiž místní bary s Iggym Popem, kterého tehdy vytáhl z léčebny zpět na hudební výsluní. Osobně si myslím, že berlínská trilogie představuje zvláštní období - Bowie byl v nejlepší hlasové formě, hudebně byl díky Enovi asi neprogresivnější, ale přesto jsou podle mě ta alba kvalitativně nevyrovnaná. Obal The Next Day naznačuje tlustý škrt za touto minulostí. Bowie jako by chtěl naznačit, že chce zapomenout na minulost, že ji chce škrtnout.

The Next Day je tematicky klasické bilanční album. Bowie takové už jedno udělal - Hours v roce 1999. The Next Day je písničkové album, které působí koncepčně. Klasický popík s přesahem. Je to velmi dobré album, ale žádný zázrak. Bowie se na něm projevuje jako mistrný songwritter - tohle vždycky uměl, ale inovativní příliš není. Je tu od všeho trochu: řízný soul, rocková kytara, popové aranže. Bowieho hlas působí sebejistě i s patrnými znaky únavy. Samozřejmě nepěje příliš vysoko a neklouže už tak pružně mezi výškami. Ale Bowie ví, jak ze slabosti činit přednost. Nepouští se do poloh o kterých ví, že na ně nemá (a to ani hudebně) a nezastírá skutečný stav, někdo by možná řekl, že sází na autenticitu. A celkem mu to jde, je v tom dobrý. Je uvěřitelný.
The Next Day je jedna z nejlepších písní alba. Je velmi svižná, a hodně ji posouvá Bowieho hořký a rozhořčený hlas. Písničkářské mistrovství.
Dirty Boys je rovněž skvělá věc se slušně řezajícím saxofonem, jednoduchý "špinavý" motiv střídaný popovým nápěvem.
The Stars (Are Out Tonight) je rovněž svižná, ale melancholická píseň se smutnou melodií. A tady člověk začíná chápat, že zázraky se dít nebudou. Přesto: Album se dobře poslouchá a člověk se těší na další věc. Tady je ještě poslech pořád dobrodružstvím.
Love is Lost - velmi rytmická (skoro diskotékově) a syrová záležitost. Dobrý.
Where Are We Now? Známá balada, která toho mnoho o albu neřekla. Spíš tuctovější.
A od této chvíle začíná albu docházet míza.
If You Can See me připomene industriálním hávem album Outside. A pak už to vážně začíná trochu splývat.
Ale stojí za to vydržet do konce. Protože Heat, poslední skladba alba je asi tím nejlepším na něm. Je to pomalá, pomalu najíždějící věc s dramatickou až výhružnou atmosférou.

Ze všech kytaristů, které jsem měl na Bowieho albech nejraději bych jmenoval Carlose Alomara a Roberta Frippa. Dokázali dát klasickému popovému formátu ve kterém se Bowie mistrně pohybuje, něco originálního, zvláštního, nečekaného a syrového. Na tomhle albu slyším, podobnou práci s kytarou, nebo spíš cítím podobnou snahu, ale výsledek zdaleka není srovnatelný. Kromě toho ani metodicky by to nebylo u Bowieho nic nového.

Album The Next Day komprimuje to nejlepší z posledních alb. Nejvíc se těží z Hours, Heathen a Reality. Předchůdce Reality bylo hudebně i kvalitativně dost nevyrovnané album. The Next Day je oproti němu sladěné, zvukově kompaktní, kompaktní náladou skladeb a stylem. Mrzí mě však, že na The Next Day je slyšet, že Bowie se opakuje - zaslechnete motiv z písně Days (Reality), Thursdays Child (Hours), Everyone Says Hi (Heathen). Myslím si ale bohužel, že například Hours bylo lepší - také bilanční album, ale narozdíl od The Next Day bylo dobrodružnější. Také šlo o víceméně klasický pop, přesto byl tak nějak invenčnější. The Next Day přináší skvělé jednotlivé písničky, ale jako celek působí poněkud šedivě - přesně jako obal.

Zasloužil by tak tři, ale dám čtyři, protože přeci jen když člověk někoho rád poslouchá, slyší v něm nakonec víc, než tam je... :)
reagovat

alienshore @ 21.03.2013 15:59:12
Matouš kvalitná recenzia, vidno že Bowieho hudbe a diskografii rozumieš ..., album sa počúva dobre a myslím že Bowie svoju misiu splnil, jeho fanúšikov táto hudba isto poteší ...