Speakers & Junior - Hledání radosti (1976)

Skupinu Speakers jsem poznal na singlech a občasných koncertech v dobách přelomu dětství a raného mládí koncem šedesátých let. Byla to kapela, která opravdu pocházela z Moravy. Průkazné pro ni byly široké rozevláté a jasné melodie s předvídatelným aranžmá, bez jakýchkoliv komplikací v rytmech a harmoniích. Zpěvák Jiří „Koťák“ Kameš měl mírně drsný, ale čitelný hlas, který sice neměl závratný rozsah, ale ta barva ho předurčovala ke zpěvu přímočarého bigbítu. Občas měl mírné intonační výkyvy, ale obecně jako sólista mohl uspět. Bohužel ne v celorepublikovém formátu, protože jeho brněnský akcent asi dráždil především pražské prostředí (to ale byl problém i jiných brněnských zpěváků). Sice věhlasu Synkop 61, Atlantisu, Vulkánu a konečně Progress Organization nedosáhli, ale přesto také v dané době nezapadli a drželi si mírný nadprůměr.
Normalizace zatřásla s názvem skupiny, která se přejmenovala na Junior a taky se měnila členská základna. V první polovině sedmdesátých let jsem je po přestavbě viděl jenom jednou naživo a vůbec to nevypadalo špatně. Do kapely přišel velmi talentovaný rockový kytarista Jan Millonig, který dokázal hrát skladby Humble Pie i Fleetwood Mac, konzervatorista, technicky velmi dobře vybavený bubeník Ctibor Hliněnský, varhaník a klavírista, student brněnské JAMU – Miloš Libra, naposledy člen jazzrockové skupiny Generace Q a novým kapelníkem se stal Vít „Bigo“ Kukla, bývalý baskytarista uznávaných F.G.B. Stellars. Instrumentálně mi zněli dost dobře, zpívaný repertoár se teprve usazoval, ale zklamání přinášelo hostování zpěvaček a zpěváků lokální brněnské pop-music…
Když jsem byl na vojně, vyšlo jim těsně před jejich tragédií na polském turné album Hledání radosti. Zakoupil jsem ho tehdy pro vojenskou knihovnu, ale popravdě řečeno mě nezaujalo. Po 37 letech se mi náhodně dostalo do rukou a tak jsem chtěl albu dát s odstupem tolik let šanci a tady je výsledek…..

SPĚCH – Kamešův hlas zní sebevědomě, ale popravdě řečeno nikoliv přesvědčivě. Nemá se totiž moc co opřít o text. Typicky normalizační nicneříkající text. Spousta slov bez významu opakující obecné pravdy, bicí a basy dusají a sborové zpěvy víceméně ovládají prostor až do konce….

KOUZLO PŘEDJARNÍHO VÁNKU – začátek zněl trochu záhadně. Kytarista Millonig sem vstupuje kytarovými akcenty a Libra vystupuje s varhanami. Jisté osvěžení přináší kombinace klavíru a akustické kytary. Rockový základ je cítit, ale zpívaný projev je příliš obecný, jaký vnímáme v tuctové pop-music a tak instrumentální mezihry dokáží navnadit a potvrdit instrumentální zdatnost – vokály trochu ve stylu Moody Blues. Nálady jsou proměnlivě hladivé ve stylu šedesátých let, moc vibrací z doby vzniku alba neslyším, vlastně nic….

NÁRAMNÁ ODPOLEDNE V PARKU – tahle skladba patří do Millonigovy dílny. Zní jinak než Kamešova tvorba. Ale Milonig je výtečný kytarista (potvrzuje to i docela zajímavá mezihra a jeho unisono s Librovými varhanami), ale zpívat by neměl. Kytarové party zněí nadějně, stejně jako Librovy klavírní party, je cítit, jeho klasické studium. Možná měla zůstat skladba jenom instrumentářkou, text skladbě spíš ubližuje, než pomáhá

POCIT ŠTĚSTÍ – hospodsky pojednané klavírní téma. Vokální party by mohly být spolu s hudebním tématem být docela silným okamžikem v repertoáru takového Paula McCartneyho, ale tady se věci divně zamotávají. Mezihra s kouzlením klavírního tématu má vtip, méně vtipu už říká text „….chleba s povidlím…“

TICHÉ PÁDY – zpomalený rock s vypjatým Kamešovým vokálem a klasickými hudebnními postupy. Musím konstatovat, že dalším handicapem je zvuková úroveň nahrávky, což provází i další skladby. Zvuk zní nevyváženě a podivně zahuhlaně, nemluvě o tom, jak pleskavě znějí bicí. Možná zde byl pokus udělat blues po moravsku, ale moc se to nepodařilo, třebaže ta ornamentika varhan, klavíru a elektrické kytary sem vnáší pohodu, ale místy nevím jestli sem nemělo tak trochu vstoupit i country a zůstalo napůl cesty. Dost možná, že ale v dané době na oslavách narozenin a MDŽ večírcích se při ní dokázali k sobě páry dostečně tulit, že mohlo vzniknout i něco víc než hudba. Libra se nyní pustí do zajímavě znějícího glissando varhan a skladba se najednou přesouvá k rhythm and blues. Prolínání stylů a postupná gradace je jistým odrazem jejich živých vystoupení, ale i přes vyvrcholení se nemohu zbavit jakési polovičatosti…

PÍSNIČKA LÉČEBNÁ V C DUR SEPSANÁ – začátek zní velmi úderně a nadějně. Máme tady úderný bigbít s ráznými rytmickými akcenty bicích a basů a kytarové doplňky sem vnášejí rockovou dravost. Zpívá opět Millonig. Název skladby je ovšem šílený, nehledě o samotném zpívaném obsahu. Ano, i zde musím konstatovat, že tahle skladba měl a rovněž zůstat instrumentářkou a vedle Náramná odpoledne v parku to mohly být ozdoby tohoto rozpačitého projektu. Závěr se mi zdá dobře vyvedený a úderně přesvědčivý…..

ZLÁ SLOVA – Millonig dodává další skladbu. Není sice skladatelsky nijak výjimečná, ale je dobře zahraná a aranžmá si ponechává bigbítovou orientaci. Měl by ji mzpívat ale někdo jiný a nejsem si jistý, jestli i frontmana Kameš by byl tím pravým. Prudilův text nebudu komentovat, zní velmi toporně a nekreativně. Millonig se ovšem blýskne opravdu výtečným sólem a nechává blýsknout na lepší časy, ale je to písnička a instrumentace je až za zpívaným projevem a tak cítím jistou naději, včetně výtečně šlapající rytmiky a vokálů, ale obecně jako polotovar….

BÝT SÁM SEBOU – Kamešův song zní melancholicky, ale má v sobě výbušná místa a jeho hudební nářky prezentované neumělým textařským podílem jsou jaksi nedovařené. Jsou zde místa, kde mám pocit, že někdo se nechal inspirovat vzdáleně holandskými Focus (!). Mám dojem, že písně jsou pod tlakem cenzury a proto se zde nikdo nechce pouštět na tenký led experimentování, i když by kapela a skladba takové pokusy určitě unesla….

PETRŽEL – sbory na začátku jsou ve stylu Crosby Stills And Nash a znějí nosně, harmonický zvonivě… Dále se ovšem skladba promění v dusavý víceméně tuctový doprovod dobře sehrané jednotky, ale ten harmonický most bez zpěvu ční jako maják do temnot. Aranžér jakoby si nevěděl rady se zajímavými nápady a ve snaze udržet klasickou písňovou linii jsme konfrontování se zajímavými okamžiky okoukané od Pink Floyd (!) a pak zase zahlceni banalitami. Promarněná snaha….. Už sám název je příkladem textařské bezradnosti, která se chytá záchranného lana ve stylu podivného humoru…

HLEDÁM RÝM – tahle skladba šlape jako závodní motor. Bicí a basy s pořádně odstředivým klavírem. V něčem se píseň připomíná stylem Synkop 61 v první polovině sedmdesátých let. Text mě opravdu irituje a musím konstatovat, že Prudil zde poskytl kapele medvědí službu. Hliněnský k bicím připojuje i percussion a Millonig za ní melodicky vyšívá svoje tóny….

POZNÁNÍ – klavírní téma, jako vystřižené z vážné hudby. Vida, autorem je kapelník Kukla. Jeho hlas zní velmi zajímavě. V něčem jako Greg Lake a ostatně i skladba není od legendárního hudebníka ani moc daleko. Formálně nekomplikovaní skladba, ale výrazně vybočující z většiny materiálu na albu na album. Jsme ale u konce a i přes několik podnětných okamžiků se mi nepodařilo zaplašit rozpaky z celého alba…

Je smutné, když po skupině zůstane jedno jediné album, když skupinu potká tragédie s úmrtími a navíc je pak ještě smutné, když Panton vydal album, které neodpovídalo jejich koncertní prezentaci a stalo se spíš příkladem odstrašujícího dojmu z hudby, která byla pod tlakem doby a evidentně jiných zájmů. Přemýšlím, proč členové kapely dopustili, aby mohlo takové album vzniknout. Pravděpodobně si říkali, že na dalším albu se to „spraví“ – bohužel k tomu nedošlo.
Jednou z velkých chyb byla volba textaře. Josef Prudil patřil do oblasti trampské hudby a country a o bigbítu neměl ani ponětí. Podle toho to taky se zpívanými texty tak dopadlo… Hráči z Junior byli dobří instrumentalisté, případně vokalisté, ale špatní skladatelé a to se na albu rovněž podepsalo. Rovněž i nicneříkající obal spíš odrazoval, než přitahoval pozornost.
Vzhledem k tomu, že Junior (Speakers) jsou dnes mediálně neznámí, nemá zájem ani Supraphon riskovat, záznam digitalizovat a vydávat zapomenutou kapelu na CD nosiči a tak je třeba si říci, že Speakers byli asi nejpřesvědčivější na rozptýlených singlech, i když bez větších hudebních ambicí. Dávám jenom 2 hvězdičky – (2 a půl by bylo možná objektivnější), ale po poslechu nemohu být více shovívavější a ani ta nostalgie moc nepomůže…
Jenom bych připomněl, že talentovaný kytarista Jan Millonig zahynul na německé dálnici v r. 1985 a Brno přišlo o opravdu nadějný hudební zjev, Vít Kukla v r. 1991 neunesl tíhu světa a spáchal sebevraždu. Bubeník Ctibor Hliněnský nezapadl. Působil v Bratislavě ve skupině Jany Kocianové a potom doprovázel Deža Ursínyho (mj. Neznámé mapy ticha pod pokřiveným jménem Ctibor „Hlinený“). Dlouhá léta už působi v kapela jazzmana Ladi Kerndla a paralelně hraje blues rock ve skupině Slowhand…..
Nicméně jsem toho názoru, že by na Progboardu měla být zachycena pokud možná „každá“ česká, moravská, slezská a slovenská skupina, která měla alespoň výhonky bigbítových kořenů s natočenými singly, EP nebo LP a jejich existence, ať se zdá dnes jakákoliv, tím zůstala z historického hlediska zachována.




reagovat

catcher @ 21.02.2013 17:54:30
Tohle album jsem si kdysi opatřil na základě náhodného poslechu medailónu kapely ve Větrníku. Z malého reproduktorku mono přijímače ala ‚dráťák‘ zněly skladby jako ‚Zlá slova‘ nebo ‚Kouzlo předjarního vánku‘ ve zvukové ‚kouli‘ docela s odpichem… Pozdější seznámení se s celým obsahem LP už bylo ve stereo zvuku s odhalením všech nedokonalostí určitým zklamáním, nicméně album si své místo v mé sbírce vinylů tehdy udrželo (a je tam dodnes, jak jsem nedávno při pátrání po jiném titulu zjistil). Možná i proto, že v tehdejší tuzemské nabídce alternativy k různým Plavcům a Zelenáčům toho, jak si pamětníci jistě vybaví, zase až tolik nebylo. Nebudu album detailně hodnotit, Petr tak již poměrně vyčerpávajícím způsobem učinil výše, a já bych se s tím téměř bez výhrad ztotožnil (zejména s texty, které jsou opravdu místy dosti toporné, by si asi neporadili ani věhlasnější vokalisté té doby). Nicméně bych za sebe dodal, že (zřejmě podvědomě vnímaná) bezelstná snaha kapely přijít na tehdejší trh s opravdu ‚svým‘, byť místy dosti nedotaženým dílkem, mi byla tehdy sympatická a některé úryvky alba, které jsem neslyšel už aspoň třicet let, se mi nastálo vryly do paměti - „dívko má ooo jsi posmutnělá, za ruku pojď ooo do parku se mnou“… „máš v ústech jen slova zlá, nevíš komu, nevíš proč, přesto nadáváš“… „poznání že postačí maličkosti ke štěstí, že radosti největší vždy bývají nejtišší, skrývané jen v koutku srdce“ (zřejmá inspirace Janem Amosem).
Speakers z dřívějších dob jsem vpodstatě neznal (jejich cover Donovana si sice vzpomínám, ovšem nevěděl jsem tehdy kdo to hraje). Junior se stačil (z důvodu pozdější tragedie v Polsku) prezentovat pouze tímto albem, ale v mém případě to bylo dost na to, aby se zapsali do mých vzpomínek …
Petře, dík za připomenutí „Good Old Days“. Jestliže se říká, že paměť má schopnost vytěsňovat průsery a uchovávat jen to dobré, tak tahle deska asi zas až tak špatná nebyla…

kedul adnavs @ 22.02.2013 21:17:47
Děkuji Petrovi Gratiasovi, že si zde vzpoměl na dnes už zapomenutou kapelu, navždy spojenou s mým dětstvím a ranným mládím, na kapelu jejíž tragický osud snad ani nemá jen tak někde obdoby.
Kromě Jiřího Kameše, Jana milloniga a Víta Kukly, kteří zahynuli vesměs tragicky, bych při této příležitosti ještě připoměl jméno původního bubeníka - Tomáše Foukala, který po tomto světě také už také nějaký ten pátek nechodí, stejně jako autor textů Josef Prudil. Jen tak mimochodem - vždycky když chodívám k hrobu mých rodičů, na brněnský ústřední hřbitov, pravidelně míjím i hrob Jiřího Kameše a nemohu si na něj nevzpomenout. Vždycky si v té chvíli kladu otázku, co by, kdyby...
Ale k věci. Tahle ta jejich labutí písenˇ se bohužel fakt, při vší nostalgii, nepovedla. Jak už tady bylo někde řečeno, kapele chybělo kvalitní autorské zázemí, což byl asi jejich největší problém a také důvod, proč měli v repertoáru tak vysoké procento převzatých věcí. Stejný handicap měly v 70. letech i konkurenční Synkopy 61.
Dlouho jsem tuto věc neslyšel a budu to muset zase po létech napravit, ale nejraději jsem z té desky měl asi Tiché pády, i když tady Jiří Kameš tak trochu vykradl Rolling Stones. Ta písnička mi až nápadně připomíná Let It Bleed.....
Tahle zapomenutá deska, zapomenuté kapely, už asi navždy zůstane pouze jakousi relikvií své doby a vzpomínkou na léta dávno minulá.