Trinity - Definitely what! (1968)

Má ještě britské rhythm'n'blues 60. let co říci dnešnímu posluchači, nebo už dokáže posloužit jen jako ilustrativní zvukový podkres dokumentu o nevázané a hlučné mládeži, demolující vybavení koncertních sálů? Samotnému se mi nedaří k tomuto žánru nalézt posluchačský vztah a tvorba interpretů, které provázel při prvních krůčcích jejich profesionálních kariér, mě obvykle začíná zajímat až ve chvíli, kdy do sebe začali absorbovat i prvky sofistikovanějších hudebních stylů. Právě ovlivnění psychedelií či jazzem se mi zdá pro mnohé umělce zásadním bodem jejich hudebního vývoje.

Takto vnímám i tvorbu hráče na klávesové nástroje Briana Augera. Ačkoli v jeho diskografii nejvýše stavím období počátku 70. let, kdy výrazně přispěl k rozvoji jazzrocku, byl už od poloviny 60. let nedílnou součástí londýnské hudební scény a nasával do sebe postupně mnoho různých vlivů, které se v jím interpretovaném materiálu zrcadlily. Zmínka o "interpretaci" se zde objevila úmyslně, neboť minimálně do konce 60. let se na deskách, signovaných jmény Briana Augera či Trinity, objevovaly autorské a převzaté kompozice přibližně v poměru 1:1 - proto v této době Augera nelze považovat primárně za skladatele.

Ani Definitively What!, první ze dvou alb formace Trinity bez účasti zpěvačky Julie Driscoll, tomuto statistickému údaji nijak neodporuje. Auger tu se svými kolegy, basákem Dave Ambrosem a bubeníkem Clive Thackerem, ze dvanácti užitých skladeb složil pouze čtyři, zbytek desky doplnil převzatým (ale často upraveným) materiálem. Úpravy si vyžadovalo už samotné pojetí desky, na níž se sice Augerův zpěv se objeví hned v pěti skladbách, jinak ale aranžím kralují kapelníkovy klávesy, místy doplňované dechovým a smyčcovým křovím.

Z původních skladeb považuji za nejzajímavější skladbu Far Horizon, potemněle snivou bluesovou skládanku s přesvědčivým Augerovým vokálem. Dávám jí přednost před závěrečným zemitým soulovým kouskem What You Gonna Do?, který se může pochlubit chytlavým basovým riffem, i před mě příliš neoslovující r'n'b veselkou George Bruno Money. Mimo všechny ostatní skladby na desce pak jde osmiminutová titulní skladba Definitively What, která je vlastně jedním dlouhým sólem pro Augerovy sidemany - tzn. dočkáme se jak basového sóla, tak sóla na bicí, a povedenou pasáž tu kromě mistra samotného vystřihl také jeden z Brianových hostů, flétnista Ray Swinfield.

Převzatým věcem u mě jednoznačně vévodí divočina Red Beans and Rice od Booker T. & the M.G.'s, v níž se Auger naprosto utrhne ze řetězu a zrobí parádně promakané jazzové představení. Psychedelií čpící beatlovský cover A Day in the Life někteří broučí fanoušci zahánějí do horoucích pekel, mně se ale líbí, jak tu Auger dokázal vytáhnout na světlo silnou melodii a dodat jí potřebné dramatično (i když se smyčcové pasáže už místy pohybují na hraně patosu). Bumpin' On Sunset jazzového kytaristy Wese Montgomeryho v Brianově podání též získala psychedelické kouzlo, čemuž hodně napomáhá i výrazná basová linka. Tradicionál John Brown's Body bohužel v podání Trinity dle mého dost zavání průšvihem - všudypřítomné Augerovo sólování posunuje pateticky vyznívající dechové aranže nebezpečně blízko kategorii "parodie, které se nikdo nesměje". Naopak v bluesovce ze zakouřeného kabaretního sálu If You Live pianisty Mose Allisona se Brian objevuje za klavírem a dodává skladbě příjemný jazzový přídech.

Desku Definitively What! bych tedy označil za klávesové variace Briana Augera, pohybujícího se v tomto případě od rhythm'n'blues, přes blues a jazz až k psychedelii. Rozhodně nejde o nic průlomového, kapela se spíš veze na vlně tehdy populárních žánrů, ale poslechnout se album rozhodně dá - a kdo ví, třeba vás chytne? U mě to má za tři hvězdičky, přičemž jsem zaokrouhloval něco málo dolů.
reagovat

Martin H @ 26.12.2015 18:33:28
Zdravím vmagistra. Se zájmem jsem si přečetl tvoji recenzi a zkusím si album Definitely what! najít a poslechnout. Z tvorby Briana Augera znám album Streetnoise a to se mi celkem líbí, i když objektivně musím přiznat, že je to především kvůli zpěvu Julie Driscoll. Především cover A Day in the Life je potřeba si poslechnout.

vmagistr @ 26.12.2015 18:45:37
Ano, Julie Driscoll taky patří mezi mé oblíbené šedesátkové hlasy. Víc naposlouchané s ní mám ale jenom předchozí album Open, na zbytek tvorby s Trinity u mě zatím nedošlo.

Martin H @ 26.12.2015 19:38:21
Open mám v plánu zařadit do sbírky a pořád to nějak odkládám. Snad to vyjde příští rok.