Pearl Jam - No Code (1996)

Můžu se označit za fanouška téhle seattleské legendy, ale na rozdíl od komerčně profláklých prvních dvou alb považuju za absolutní vrchol jejich tvorby skvosty No Code a následující Yield. Obě znám od doby střední školy snad už zpaměti...

Sometimes je zasněným vybrnkávaným úvodem, postupně, ale velmi nenápadně roste, až přejde do pořádného úvodu Hail Hail - rockového hřmění, kde si opravdu neodpočinete. Jako by vás drsná poloha kapely chtěla rozdupat hned na začátku a taky Eddie si taky pěkně od plic zaječí. Nádherná poloakustická pohodovka Who You Are s krásně čitelnou basovou linkou a jemnou tribální rytmikou vás přenese někam na konec 60. let do Kalifornie. Také In My Tree je z podobného soudku - naléhavá, rytmicky skvěle promyšlená, kde se melodie střídá s pořádnými rockovými odvazy, závěr obstarává bicí eskapáda Jacka Ironse. Přesně typ skladby, který by se v počátcích jejich tvorby neměl šanci objevit, přesně to, proč mám tuhle desku tolik rád pro její pestrost. Další bombou je Smile - opět návrat někam na pomezí šedesátek a sedmdesátek - razantní riff, harmonika a parádně frázující Vedder - úderné, přesto melodické s fantasticky emocionálně vypjatým refrénem, přesně v nejlepším duchu stylu, jemuž se Pearl Jam upsali. Off He Goes - tohle pánové umí taky dokonale, krásně zpracované a zahrané akustické kytary a naléhavý Vedderův doprovod. Zřejmě nás to má připravit na pořádný mazec v podobě Habit - tady, podobně jako u Hail Hail není co řešit, razantní a punková podoba grunge jede na plný plyn. Red Mosquito je další nádhera a dokonalá pocta všem kytarovým hrdinům od Page po Hendrixe, poloakustické sloky se střídají s hardrockovou bouří v refrénech, Mike McCready tady vystřihuje skutečně precizní melodická sóla. Zase překvapení, nic, co bych od kapely už někdy předtím slyšel. Třetí a poslední nářezovkou je totální punk Lukin - stručná, rychlopalná minutovka. Jedním z úplných vrcholů je určitě Present Tense - nádherné zasněné akustické kouzlení na úvod a pak nádherně vystavěná basová linka a Vedderův projev dělají z téhle věci pořádně drsnou věc, aniž by zazněly kytary. Na těchto dvou protikladech je celá tahle věc vystavěná a ve tvorbě kapely jde, troufám si říct, o unikátní záležitost. Závěr pak v psychedelickém hávu mizí do nenávratna, konečně se k base zapojují kytary. Nepopsatelné pocity. Mankind je poctivým hardrockovým odvazem, i když nedosahuje drtivé síly Habit či Lukin, refrén má až beatlesovský nádech. I´m Open je krásně zasněnou, meditativní záležitostí, kde dostávají prostor jemné kytary a Vedderovy hlasové deklamace. Nádhera, u které člověk jen lituje, že netrvá déle... Around the Bend končí vlastně tam, kde album začalo - ve smířlivém, neagresívním duchu, jako kdybychom se ocitli někde v kuchyni Jefferson Airplane či Neila Younga, kterého Vedder obdivuje, občas se objeví i folkrockový nádech. Krásný závěr, hodný tohoto skvostu, vyplněného mistrovsky snad všemi hudebními polohami. Klobouček až na zem!

Jak už zaznělo, hlavní devízou tohoto skvostu je jeho pestrost. Kapela měla vždy výhodu, že skládali vlastně všichni její členové. Je tu třináct skladeb a v podstatě každá je trochu jiná, každá má nějaký promyšlený detail či nosný motiv, který mě zaujal. Pamatuju si, že na prvních několik poslechů jsem spoustu věcí nevstřebal, ale postupem mě deska úplně pohltila. U mě jeden z alternativně rockových vrcholů 90. let, spolu s "Dirt" od Alice in Chains, "Down on the Upside" od Soundgarden, "Siamese Dream" od Smashing Pumpkins nebo "In Utero" od Nirvany.
reagovat

Voytus @ 04.02.2016 11:18:07
Yield je i moje nejoblíbenější (v závěsu hned Vs. a Backspacer). No Code se ke mě svého času dostal až moc pozdě, až v době mezi Riot Act a 'Avokádem', a trvalo ještě o něco dále, než jsem jej patřičně docenil. Fakt je, že až poslední dobou se k němu vracím častěji a začínám chápat jeho téměř kultovní postavení mezi fanoušky. Zamlouvá se mi jeho rozmanitost, skoro mám pocit, že se o něco podobného pokusili právě na Riot Act. Dlouho jsem znal jen Present Tense, Red Mosquito, Lukin a Habit z nějakého živáku, ale nějak mě ne a ne přesvědčit k poslechu celého alba. Ale přišlo to, deska je to výborná. Jo a zpěv Stone Gossarda v Mankind je až Youngovský (a nechtěně legrační, moc zpívat neumí, ale nevadí). Mantra Who You Are a pomalu narůstající In My Tree jsou mé velké favority. Co dodat, už během čtení Tvé recenze jsem ho musel pustit :-).

EasyRocker @ 04.02.2016 11:31:02
Voytus: parádní zpráva, že ses do toho dostal, taky mě to chvíli trvalo. Ale byl jsem odměněn :-) I Riot Act je hodně dobrá deska...

Voytus @ 04.02.2016 11:58:44
Ty 'těžší' desky vesměs zůstávají. Třeba takové Superunknown od Soundgarden jsem nebyl dlouho schopen poslouchat v kuse - některá místa jsou dost depresivní, ale ta katarze nakonec přijde. Proti tomu jsou PJ pořád snadno přístupní. Fakt je, že vyloženě průser se u nich nikdy nekonal, byť pár slabších desek mají. Ovšem se dvěma posledními alby cítím vzestupnou tendenci, i Lightning Bolt chce trochu víc času, na rozdíl od Backspacera.

Martin H @ 04.02.2016 13:34:35
Zdravím, EasyRockere. S chutí jsem si přečetl tvou recenzi a nezbývá než souhlasit. Ta deska skutečně zraje jako víno. Vzpomínám si, že spousta známých tuto fošnu celkem odmítala s tím, že na Ten a Vs. to nemá. Je typické, že většina z nich se už k následujícímu Yield nedostala.

EasyRocker @ 04.02.2016 14:37:27
Martine, taky souhlas. Já se k albu tehdy dostal přes spolužačku, která ale byla jejich fanatickou fanynkou, takže hltala všechno. Spousta lidí už to tak ale neměla a tak už byla prodejnost těchhle dvou alb oproti těm dvěma prvním slabá. Měli tehdy ještě navíc spory s TicketMasterem kvůli cenám lístků, padlo turné, to tomu taky moc nepomohlo...